Druhé narozeniny

Delší čas jsem si říkal, že by to chtělo napsat po dlouhé době nějaký zajímavý článek, příběh ze života, který má trošku “sílu”. Říkal jsem si, neřeš to, ono to přijde, život ti dá téma, které bude dobré nasdílet. Přišlo. I když jsem si to představoval poněkud jinak…

Je středa 19. února 2020. Jarní prázdniny trávím s rodinou a přáteli v rakouském lyžařském středisku Heiligenblut. V překladu to znamená svatá krev. Dnes mi to přijde dosti symbolické. Již třetí den lyžuji na zdejších sjezdovkách. Je to tu krásné, štíty hor se tu nádherně vytahují v čele s tím nejvyšším, Grossglocknerem, velkým zvoníkem. Dnes nám počasí tolik nepřeje. Oproti předchozím dvěma dnům, kdy bylo azurově modré nebe, je dnes šedivo a očím dělá dost problém rozeznat, co je sjezdovka a co pozadí. Je už odpoledne a v rámci možností jsem si při lyžování zvykl i na tyto podmínky. Jezdím výrazně pomaleji, ale přece jen s drobným riskem, neboť nejsem schopen očima rozeznat stav sjezdovky pár metrů přede mnou. Je ale zataženo a sjezdovky jsou stále tvrdé, bez muld. Dal jsem si s dcerou ještě jednu jízdu po naší oblíbené sjezdovce 5a. Levý oblouk, pravý oblouk, už mám docela rychlost, přede mnou několik desítek metrů jsou lyžaři, musím trošku přibrzdit. Přenáším váhu, abych mohl udělat levý oblouk a v tom škrt. Lyže o něco škrtla, znělo to jako kus ledu, překřížila se s druhou a já hážu šipku dopředu. Lyže vystřelují a já nekontrolovatelně padám na levý bok. Chvíli ticho. Lehce se pohnu a cítím bolest. Pěkně jsem si natloukl. Dostávám se na všechny čtyři. Někdo přibíhá, ptá se jestli jsem v pořádku. Ano, díky. Dcera mi přiváží lyže. Zvedám se. Bok bolí, ale vše ostatní je v pořádku. Poněkud otřesen sjíždím zbytek sjezdovky a jdu na hotel.

Druhý den stejně odjíždíme. Jelikož bok stále bolí, rušíme čtvrteční lyžovačku a jedeme domů již ráno. V pátek 21.2.2020 vyrážím již doma v Židlochovicích na chirurgii a následně i na rentgen a ultrazvuk. Bok už mám pěkně vybarvený. Vyšetření naštěstí nějaké vnitřní zranění nepotvrdilo, prostě jsem se jen potloukl. Uf.

Uběhl další týden. Je pátek 28.2.2020. Tehdy to byl takový normální den. Po dobrém obědě jsem si v práci vyšel všech sedm pater do našich kanceláří. Trošku jsem se zadýchal. Asi není po obědě dobré hned takto chodit do schodů. Pracuji, klapu do počítače, podepisuji smlouvy. Začíná mě pobolívat rameno, nějak je to propojené s břichem. Břicho také dost bolí. Přijde mi, že toto už nemůžu mít z přejedení. Požádám kolegu Martina, jestli by mě nehodil pro jistotu do nemocnice. Do které? Volíme nejbližší, Fakultní nemocnici v Bohunicích. Jdeme na informace, posílají nás na internu na urgentní příjem, ti mě přeměří EKG a posílají na chirurgii. Nejvíc se řeší, jestli je to nové zranění nebo to souvisí s tím pádem na lyžích. Podle toho budu patřit tam či onam. Něco zvolí. Čekám s bolestmi celou hodinu v čekárně. Občasně se zeptám sestry, kdy už mě vezmou. Procházím se, pomáhá mi to. Občasně projde nějaký doktor. Po hodině jdu konečně na řadu. Doktor mě prohmatá a posílá na rentgen a ultrazvuk. Naloží mě radši na lehátko a Martin, který trpělivě čeká se mnou, jak to dopadne, mě veze. Na rentgenu po druhém snímku dostávám závrať. Sedám si, chvíli odpočívám. Ještě jeden snímek. Je to vyčerpávající. Jedeme na ultrazvuk. Zde mi doktor oznamuje důvod mých bolestí. Ze sleziny mi teče krev. Martin mě veze zpět na chirurgii, kde už na mě čekají. Pravděpodobně jdete na kudlu. A hned. Loučím se s Martinem a děkuji mu, že tu tak dlouho zůstal se mnou. Stihnu zavolat své milované ženě a už ležím na ARO, kde mě napichují na přístroje. Za chvíli mě vezou na CTE. A pak zase zpět. Nakonec překvapivě nefčím na kudlu. Umisťují mě na JIP. Zde mě mají sestry hlídat a kdyby něco, okamžitě hlásit stav. Mě je fajn. Něco mi píchli, takže bolesti už mě netrápí. Konverzuji vesele se sestřičkami. Říkám si, že hlavně musím být pozitivní. S tím překonám vše. Najednou cítím zase závratě. Sestřičky začínají cosi křičet. Cítím jak omdlévám. Něco asi do mě píchají. Doktorka, která se tu zrovna mihla říká, okamžitě na sál. Vezou mě. Dokonce i utíkají a do toho mě sestřička fackuje, abych se probral. Vidím bíle. Cítím, že smrt je blízko. Říkám si, že tu bylo fajn, že jsem žil život naplno a že teď upadnu do bezvědomí a že bude konec a že to vlastně nebolí. Zbavím se všech starostí a budu mít boží klid...

...Nezbavím, vracím se. Jsem v plném vědomí a ještě cestou na sál konverzuji se sestřičkami. Trvá to jen chvíli. Už jsem na sále. Dávají mi masku. Usínám.

Uf. Dnes, 11.3.2020, jsem už doma. Podruhé jsem se narodil. Podíval jsem se smrti do očí. Uvědomil jsem si ještě více, jak náš pozemský život může rychle skončit. Stačí vteřina a nemusíme tu být...

Ponaučení:

Žijte svůj život naplno. V každé vteřině, v každém okamžiku. Říkejte svým milovaným každý den, jak je máte rádi a že je milujete. Možná je to naposledy. A pokud toužíte ve svém životě něco udělat, tak začněte hned. Nebo to nestihnete. Prostě ŽIJTE!