Den 18 - Monterotondo - Řím/Vatikán

Ubytování jsem měl poněkud zvláštní. Jednalo se o předělaný byt. Společná kuchyně i koupelna a pak tři samostatné pokoje, které pronajímali zvlášť. Byl jsem večer unavený, tak jsem ani nevylezl se socializovat. Navíc spolubydlící byli Italové a ozývaly se i hlasy malých dětí. Nechtěl jsem je úplně vyděsit. Ráno jsem byl na sociální kontakt připraven, ale to zase do 7:30, kdy jsem odcházel, nevylezli Italové. To mi ale nevadilo.

Mířím si to do centra Monterotondo na snídani. Opět klasický čaj a croissant. Dávám si to hezky venku. Je tu docela živo. Je tu hodně chlapů a různě se hecují a dohadují. Nejvíc mě baví pracovník údržby města. Je celý v oranžovém, v jedné ruce má na tyčce plastovou lopatku a v druhé klasickou metlu. A sbírá, respektive nametá odpadky a u toho mohutně gestikuluje a mluví s ostatními chlapi. Od baru se mu pořád nedaří vzdálit. A když už se konečně rozloučí a jde makat, tak je zase za minutu zpátky. A to se mu stále opakuje. Zajímavé divadlo, ale nedá se nic dělat, je třeba vyrazit.

Hned po startu mě pořádně rozehřejí dva kopečky. Pěkně dolů a zase nahoru. Cesta je stále vedená pěkně v krajině, tak to má být prvních 15 kilometrů. 

Tak si to šinu a v tom najednou závora. Dá se sice obejít, ale je tu současně zákaz vstupu, zákaz vjezdu cyklistům, upozornění, že je zde kamera, pozor psi. Co teď? Asi tu někdo nechce turisty a poutníky. Visí tu ještě nějaké dva papíry, což je nějaký oficiální dokument z úřadu. Stihnu jen přečíst začátek, něco o tom, že Via di Francesco je cesta národního významu a všimnu si data z roku 2023. Asi tedy nějaký spor. V tom přijíždí nějaké auto, oddělává závoru. Kývnu na něj, jestli mohu jít, vypadá to, že ano. Tak trochu s obavami jdu. Značky nikde. Jdu tedy podle mapy, jsem správně, stále na trase. Po dalších odhadem 3 kilometrech docházím k druhé závoře, stejný případ. Má odradit poutníky z protisměru. Jde naštěstí obejít, tak už mohu jít bez obav dále. Jako zázrakem se tu hned objeví značky. Konstatuji, že to byl velmi podivný úsek.

Teď už trasa vede po asfaltu, kterého se do cíle už nezbavím. Najednou proti mě jde nějaký chodec. Vyklubal se z toho Ital, poutník, který jde do Assisi. Přeji mu Buon cammino a kroutím hlavou, jestli to s těmi ryflemi, co má na sobě, myslí vážně. Postupuji dále, míjím ještě jednoho postaršího poutníka, ale s tím se jen pozdravíme.

Začíná oblast Říma. Silnice, auta, domy, obchody, bary. Hned mezi prvními si vyberu kebaberii. Měl jsem ji vytipovanou podle map už od včera a těšil se. Ve zdejších barech se dá koupit vždy jen něco sladkého, sendvič a někdy pizza. A na požádání i salát. Všeho už jsem značně přejezen a tak si dávám konečně něco jiného, kebab. Pěkně zeleninku mi tam nalož, dokonce zde do toho dávají i fazolky, takové světle zelené. Ty mám rád. Úplně jsem si kebab nevychutnal, z fazolek se vyklubalo peperoncino, pěkně pálivé papričky. Nu což, dobře mě tak.

Stále stejný obrázek, periferie města, binec, chodník podél silnice. Konečně nyní vede cesta i trochu zelení podél řeky. Je zde takový malý parčík, lavičky a na jedné z nich na mě kdosi mává. Postarší poutnice tu sedí s nějakou paní, která tu někde poblíž bydlí a klábosí. Ta je dokonce původem z Jihoafrické republiky a chystá se taky na pouť.

Loučíme se, ale ukazuje se, že poutnice z Německa jde stejně jako já. Tak nakonec těsně před cílem se mi podařilo někoho dohnat. Paní se jmenuje Sabine, je z Německa, z oblasti Černého lesa, blízko hranic s Francií. Má problém s mobilem, zlobí ji a z trasy po Římě je nešťastná. Značky tu v některých úsecích jsou hezky na každém rohu, místy zase vůbec. Bez aplikace Mapy.cz je to neřešitelné. I když jsme už přímo ve městě, pořád to je ještě 10 kilometrů. Bavíme se spolu, zjišťuji tradičně, proč je na pouti. Sabine říká, že miluje turistiku a poutní trasy jsou pro ni ideální. Je zde zázemí, rovněž zde je příležitost někoho potkat a trochu si popovídat. Má za sebou i nějaké treky v horách a také mi vypráví jako o svém projektu o cestě do Santiaga. Šla cestu z domu, ale po úsecích, vždy se vrátila domů. A pak zase znovu, další část. Takto prošla celou Francii. Bylo to údajně logisticky náročné, kdyby to šla najednou, bylo by to jednodušší. Španělskou část, Camino de France, už prošla najednou. Líbila se jí první a poslední část, střední moc ne. Zato zdejší cestu Svatého Františka si nemůže vynachválit. Jen stejně jako já čekala více poutníků. Sabine peláší, že jí sotva stačím. Nakonec se ukáže, že tak rychle jde kvůli mě, tak zvolňujeme.

Je dost vedro, stále asfalt, okolo plno aut. Už jsme dost unavení, zastavujeme v zajímavém baru či možná restauraci. Dá se tu dát i oběd. Nakonec si dám pivo a zkusím si dát to stejné, co Sabine, která je vegetariánka. Objednala nějakou zeleninu, tak uvidíme. Přichází číšník a nese nám každému košíček zeleniny ala hranolky. Kupodivu je to dost dobré a stačí mi to. Žádné přejídání, ještě stále máme 5 kilometrů. Sabine bez mého vědomí zaplatí i za mě, údajně za to, že jsem ji zachránil a protáhl Římem. Tak to je prvně, co jsem díky navigačním schopnostem dostal pivo. Díky.

Jdeme dále už podél Tibety a už ho vidíme, chrám Svatého Petra ve Vatikánu. 

A najednou jsme tu, přímo před ním. Snažím se si ten okamžik zapamatovat, přichází i slza dojetí a dobrý pocit, že jsem to dokázal. Pořád mi to celé ale asi stále nedochází, to přijde časem.

Vycházíme do areálu speciálním vstupem pro těhotné ženy a také poutníky. Tím jsme předběhli brutální frontu, čeká nás ale bezpečnostní prohlídka jako na letišti, včetně rentgenu. Strčím do rentgenu celý batoh a kupodivu vše bez problémů. Jdeme hledat místo, kde nám vydají testimonium. Nacházíme úschovnu zavazadel a ptáme se, kde se testimonium vydává. Chlapík z ostrahy vytahuje z pod pultu pro každého jeden papír. Máme si tam napsat jméno a datum. Ale ne tady, až doma. Vytahujeme credencialy a dostáváme razítko. Batohy uložíme do úschovny a jdeme si prohlédnout chrám. U toho diskutujeme nad tím, jestli bychom ty testimonia dostali i bez credenciálu. Možná že ano. Shodujeme se, že oproti Assisi je to předání žalostné. Tam to mělo nějakou úroveň. Sabine mluví i o Santiagu, kde vydání testimonia či kompostely, jak tomu tam říkají, je formální úřední akt. A na obou místech je zakončený mší pro poutníky. O té čtu na internetu i zde, ale na místě samém jsme k tomu nezjistili vůbec nic i přes velkou snahu 

Nevadí, stejně naše jména číst nebudou, když je ani nezajímá, kdo jsme. Loučíme se se Sabinou a já se přesouvám směrem k ubytování, které mám nedaleko. Ještě si po cestě dám jako zaslouženou odměnu jedno pivo a dva Hugo spritz, na které jsem dostal chuť. 

Tak je to tedy za mnou. Chtělo by to asi nějak zhodnotit, uzavřít, udělat tečku. Ta ale přijde v dalších dnech, ještě jsem si pro čtenáře drobnou inspiraci nechal...

/fotogalerie/den-18/