Výzvy aneb to dáš !

Jedna ze zábav chlapů je se navzájem hecovat, sázet, vzájemně burcovat. Tak nějak to přirozeně patří k našemu mužství. Mezi chlapi to funguje naprosto přirozeně a pomáhá nám to být silnějšími a lepšími. Myslím, že je to hlavně chlapským egem, na které někdo lehce poťuká a vás to vyburcuje k čemukoliv. Naproti tomu u žen to nefunguje téměř vůbec. Nebyl bych to já, kdybych si to nezkusil na vlastní kůži. Pár pokusů vyhecovat k něčemu svou milovanou ženu se tak logicky minulo účinkem.

Loňský rok 2018 byl pro takové chlapské výzvy velice bohatý. Začalo to hned v lednu, kdy jsme se v práci potkali se Standou. Mezi námi to hecování funguje asi nejvíce, už jsme se vyburcovali navzájem k ledasčemu. To, že si po vánocích stoupnete na váhu a zjistíte, že už to číslo je fakt veliké, tak to zažila asi většina z nás. Občas to vede i k rozhodnutí, že od nového roku nějak začnete s hubnutím. A to se stalo Standovi, trojciferné číslo na váze ho dost vyděsilo. A hned po vánocích přišel do práce s osobní výzvou, že do svých narozenin, které má těsně před vánoci, shodí 10 kg, tedy dostane váhu na maximálních 90 kg. A inspirován jedním bývalým kolegou k tomu zároveň dodal, že pokud to nesplní, tak pošle 10000 Kč na charitu.

No, když jsem toto poslouchal s vědomím, že ta magická stovka po vánocích naskočila i mě, bylo mi okamžitě jasné, jak s tím naložit. Bez přemýšlení jsem ohlásil, že jdu do toho taky, úplně do stejné výzvy. A aby to fungovalo, “roztroubili” jsme to všude okolo sebe. Mimochodem to “roztroubení” velice doporučuji, to vám v dosažení cílů pomůže nejvíce. Je to potřeba udělat zavčas, dokud jste odhodlaní. V okamžicích, kdy máte chuť se na to vykašlat, vám to hodně pomůže.

A tak plynul čas. Ještě v průběhu ledna jsem si pořídil chytrý náramek a začal plnit další výzvu, chodit 10000 kroků denně. To by přece mohlo pomoct s tou váhou. Zlom přišel ale až  31.3.2018. První kvartál za námi a váha pořád stejná. Kdy že to vlastně chci na sobě zapracovat a ty kila shodit? Impulzem byli další kolegové, tentokráte Martin, Tomáš a Martin. Na firemním pivku mě začali hecovat, ať jezdím do práce více na kole. A já tvrdil, jak to nejde tak často, že těch pracovních povinností mám hodně a že víc jak desetkrát za rok by to byl zázrak. No a hecovali mě a burcovali až jsem nakonec uzavřel sázku, že jestli přijedu do práce na kole 28x, tak že koupí bečku. A když ne, tak ji koupím já. Významným momentem bylo, že jeden z Martinů věřil mě a v sázce se přidal na moji stranu. Teď už jsem nebojoval jen za sebe, ale i za někoho jiného. A to bylo ještě více zavazující. Celé mi to ale přišlo vlastně dobré, alespoň mě to pomůže s tou váhou. Možná.

Hned druhý den na apríla jsem vyrazil. No, sedněte na kolo poprvé v sezoně po propité noci. Venku ráno ještě zima. No, bolelo to. Ale v ten okamžik bylo jasné, že tu sázku prostě dám. Celkem jsem nakonec najezdil 35 jízd.

Stále ve mě ale hlodala myšlenka, že jen jezdit na kole nepomůže. Přece jen 10 kilo je deset kilo. Za měsíc začíná hodová a grilovací sezóna, to se bude shazovat těžko. Přišlo tedy zcela zásadní rozhodnutí. Přestávám pít alkohol. Alespoň na jeden měsíc. A nebudu jíst maso, zkusím se stravovat zdravěji. Myslím, že k tomu rozhodnutí nepít přispěla i ta první cyklistická jízda po propité noci, fakt to nebylo nic moc. Takže, opět jsem to rozhlásil mezi kolegy a už jsem v tom. Sám už se ztrácím ve všech těch výzvách. Shazuji kila, mám jezdit na kole, nejím maso a nepiju alkohol. A pro podporu hubnutí jsem začal i trošku běhat.

Co ale považuji za vůbec nejdůležitější věc? Věřit! Pevně jsem totiž věřil, že toto všechno mi pomůže k tomu, abych tu roční hubnoucí výzvu dal.

Pak už to šlo jako po másle. Bezalkoholovou a bezmasou výzvu jsem si protáhl tak nějak automaticky až do konce června. Prostě jsem si tak zvykl, že mi to vyhovovalo. Sice v hodovém průvodu zajídat koláčky okurkem není nic moc, ale když všechno ostatní je s masem a vy už fakt jako máte hlad?

Výsledek se dostavil překvapivě rychle. V polovině května bylo deset kilo dole. Vedlejším efektem bylo, že se o mě moji nejbližší, kamarádi a i dokonce spoluobčané začali bát. V místních kuloárech se proslýchalo, že jsem vážně nemocný, jak jsem pohublý. Byl to opravdu fofr, jak ta kila popadala.

Teď už jen vydržet až do vánoc. V létě jsem však již polevil, takže před velkým předvánočním finále bylo na začátku listopadu jasné, že pokud chci výzvu dát, tak musím ještě zamakat. Přihodil jsem si další bezmasý a bezalkoholový měsíc, tentokráte listopad. Doma to přijali s rozpaky, ale uznali, že je to lepší než držet s knírem movember. A už je tu rozhodující den. Večer před vážením nesplňuji, ale ráno v rozhodný den je na váze 89,8 kg! Výzva splněna! Hurá! Skvělý pocit! Mimochodem, výzvu zdolal i Standa. S mnohem větší rezervou.

Už ale během roku mi stále naskakovala otázka, co jsem to vlastně uzavřel za podivnou sázku sám se sebou. Proč do toho pletu charitu? Na tu bych měl stejně i tak přispět. Připadalo mi to najednou zvláštní, divné, nevhodné. Dám výzvu a pohladím své ego a charita utře. Vždyť je to celé vlastně hloupost. A nedat to? Vždyť jsem přece chlap!

A jak rok běžel, tak mi postupem času bylo naprosto jasné, co mám udělat.

Na účtu Dobrého anděla tak po vánocích přistála částka 10000 Kč. Snad někomu pomůžou v nelehké situaci.

Čím chci inspirovat?

Chlapi! Nebojte se výzev. Posílí vás to, budete mít lepší pocit ze života. A vy ženy, podporujte v tom svoje muže! Oni vám to v životě vrátí.