Lisabon 

Vision Quest je za mnou. Byl to velmi silný zážitek a zkušenost. Poznal jsem nové přátele a hlavně více sám sebe. Detaily písemně sdílet nebudu.

Jak to ale nakonec ovlivnilo mé další plány? Stalo se to, co jsem tak trochu tušil – že těch deset dní je změní. Původně jsem přímo z místa Vision Questu v horách Serra da Gardunha chtěl vyrazit pěšky do Santiaga de Compostela, cca 550 km. Nicméně takové neformální rozloučení s Vision Questem bylo naplánováno na Velký pátek do Lisabonu. A to jsem si nechtěl nechat ujít. Navíc moje tělo bylo zesláblé po čtyřdenním půstu a k tomu jsem byl i trochu nachlazený. Tolik kilometrů bych rozhodně nedal.

Do Lisabonu jsme se přemístili během pátečního dne. Ubytování jsem si řešil sám, protože ostatní letěli domů hned v sobotu a já jsem si chtěl dát ještě den klidu a užít si atmosféru hlavního portugalského města. Na večeři jsem dorazil pozdě. Jak jsem z hor takový zpomalený, zpomalil jsem zdejší autobus tak, že místo po 13minutovém intervalu přijel až po 35 minutách. Večeře ve zdejší restauraci na břehu moře, respektive řeky Tejo, byla výborná. A i následná společná procházka po promenádě byla fajn. Rozloučení. Budete mi, přátelé, chybět. Třeba se ještě někdy uvidíme.

Ráno si dopřávám delší pobyt v posteli. Takový luxus, jako je měkká matrace a teplá sprcha, to si neumíte představit. Vyrážím do víru velkoměsta. Brouzdám ulicemi, procházím okolo nejznámějších míst a nasávám místní atmosféru. Pro dnešek mám však jeden důležitý úkol – sehnat někde credencial. Pro jistotu vysvětlím, že jde o jakýsi poutnický pas, do kterého sbíráte razítka. Měli by ho mít v lisabonské katedrále. Přicházím v posledních vteřinách sobotní mše. Stánek v rohu katedrály je opuštěný. Asi ho otevřou až po mši. Tak si sedám do lavice a nasávám klid. Nevnímám čas. Připomnělo mi to ty čtyři dny strávené venku. Vstávám a přistupuji ke stánku. Za pultíkem je starší paní, aktuálně v rozhovoru s mladou sympatickou Portugalkou. Credencial se mi podařilo koupit za 2 eura. Platit se dá pouze hotově. To se ukázalo jako problém pro onu Portugalku. Zjišťuji, že jí chybí 40 centů, vytahuji 50 centů a dávám jí je. Udělalo mi radost, že jsem mohl pomoci.

Celý den jsem si náramně užil. Přejel jsem i na druhou stranu řeky Tejo, k obrovské soše Ježíše Krista. Tam přes monstrózní most a zpět trajektem, který je součástí zdejší městské hromadné dopravy.

Dnešní nedělní ráno jsem si přivstal. Vše zabalit a vyrážím asi 3 km pěšky na vlakové nádraží Santa Apolónia. Čirou náhodou je to v protisměru svatojakubské cesty z Lisabonu do Santiaga – od zdejšího kostela sv. Jakuba je to 610 km. V prázdných ulicích míjím postupně sedm poutníků, podle mě většina byli Češi. Nemám po ránu moc chuť to zjišťovat, tak je jen míjím.

Nyní již sedím ve vlaku na sever Portugalska, připravený na další dobrodružství. Zítra vyrážím na cestu, čeká mě necelých 200 kilometrů do Santiaga. A odkud vyrazím? To si počkejte do příště. Nebo tipujte v komentářích.