Den 9 - Valfabbrica - Assisi 

Dnešek byl hodně silným a emotivním dnem. Teď při psaní deníku mi to pořádně ještě nedochází. 

Noc jsem měl poměrně divokou. Zdály se mi věrohodné a doslova ďábelské sny. Několikrát jsem se v noci probudil a nemohl pořádně zase usnout. Takže se hodilo, že vyrážíme až v 9. Tradiční snídaně v baru, zelený čaj a croissant proběhla i tu. Něco málo nakoupíme v malém obchůdku a vyrážíme. Pro mě je to první dílčí cíl. Pro Claudia, Simone a Petru je to finální etapa. 

Petru velmi brzo ztrácíme, užívá si trasy a patrně chce být sama. Cesta stoupá podel potůčku a je chvílemi dosti rozbahněná. Všichni se zašpiníme ještě více než jsme byli. I když volím oproti včerejšímu finiši tak třetinové tempo, ztrácím na této části trasy i zbylé dámy. 

Po pěti kilometrech je lavička a pítko, tak si odpočinu, rozdělám svačinu a odpočívám. Po chvíli dorazí i Simone a Claudie. Do Assisi už jdeme zbytek cesty ve třech. Finálně nás provětrá závěrečné ostré stoupání k bráně do města.

Již pohled z dálky na město byl fantastický. Při příchodu k bazilice se fotíme a dochází i na slzy dojetí. Dámy to dokázaly, jsou v cíli.

Projdeme si prostory baziliky Svatého Františka z Assisi. Vycházíme do dolní chrámové lodi. Ta má vlastně dvě čela. Jedno klasicky při příchodu čelem ke dveřím, druhé čelo je orientováno na konec druhé chrámové lodi, která je kolmá k té první. Po touto částí zajdeme o patro níže k hrobce Svatého Františka z Assisi. Okolo ní je několik menších chrámových lodí, rozhodně si nepřipadáte v kryptě, ale jako v malém kostele. Pak se vracíme zpět do dolního chrámu a odtud přes dvůr kláštera do horní chrámové lodi. Je obrovská. Co je mi ale doteď nepředstavitelné, že pod ní je vlastně celý další kostel, dolní chrám.

Zjišťujeme, že v 18 hodin je slavnostní mše pro poutníky v dolním chrámu. Vyrážíme do města a zakotvíme v prvním baru. Dopadne to tradičně, dvě rundy piv a runda Montenegro k tomu. Rozcházíme se, já však vyrážím ještě ke chrámu zjistit, jak je to s testimoniem. Dámy o něm nevěděli a říkali, že ho ani nepotřebují, že mají jako vzpomínku orazítkovaný credencial. 

Krátce k tomu, co to testimonium je. Dříve lidé na pouť chodili jednoduše řečeno za trest. Pokud se proti něčemu provinili, bylo jim uloženo vydat se na pouť. A aby měli důkaz, že pouť došli opravdu až do cíle, byl jim udělen jakýsi glejt, testimonium. V dnešní době už je přežitý, na pouť se jíž za trest nechodí. Dnes je to spíše osobní vzpomínka.

Přicházím ke kanceláří naproti vchodu do spodního chrámu. Otvírají za pět minut. Počkám, za malou chvíli přichází pán. Vyplňuji formulář ohledně osobních údajů a dostávám testimonium se svým jménem a datem příchodu. Cestou k ubytování potkávám znovu Simone a Claudii a hrdě se chlubím testimoniem. Líbí se jim, tak jim radím, jak ho získat.

Po ubytování zbývá ještě nějaký čas do mše, tak vyrážím na obhlídku města. Je nádherné. Spousta starobylych uliček, všechno do sebe krásně zapadá. Navštívím ještě dva kostely. Jeden je zasvěcen Svaté Kláře z Assisi, kde navštívím i její hrobku. Pak se přesunu přes celé město na mši. 

Simone s Claudia získali testimonium těsně před mší a mají z něj velkou radost. Strašně mi děkují. Sedíme společně v bazilice, mše začíná. Je sloužena v italštině a jedná se o plnohodnotnou mši. V závěru přichází speciální okamžik. Věděl jsem, že by měl přijít, ale nějak mi to nedocházelo nebo jsem čekal nějaké nepochopení. Začínají číst jména poutníků, kteří dorazili dnes do Assisi. Zazní Oldrich Kahoun, Republica della Czecha. Poté i jméno Simone a Claudii. Nikdo další. (Ono je to tedy tak, že tento akt je právě spojen s vydáním testimonia. Nikdo jiný si ho nevyzvedl.) Je to velmi zvláštní a silný okamžik. Sice mi jméno zkomolili, ale i tak jsem si radost a zážitek nenechal vzít. Dámy mě litovali, že mě nečetli, že jen je. Ani oni tu zkomoleninu nepoznali.

Na mši byla i Petra, tak společně vyrážíme ve čtyřech do města na závěrečnou večeři. Probíhá čilá diskuze, dochází i na některá silná osobní témata. Napjatě poslouchám, byť je většinu času hovor veden v němčině. Po výborné večeři hledáme ještě bar na závěrečný drink, Montenegro. Nakonec usedáme ve vstupní chodbě jiné restaurace, kde nakonec dojde na dvě rundy našeho oblíbeného šláftruňku.

Diskuse se ještě prohloubí, zajímavě povídá Petra, která sdílí, to co je její profesí. Pracuje s lidmi v krizových situacích a také radí, jak dobít energii do života. K tématu se dostáváme po mém nasdílení toho, proč jsem na pouti.

Dostávám velmi inspirativní rady, které mě velmi posunuli m. V další části pouti se na ně zaměřím a zkusím s nimi pracovat. Uvidíme.

Loučíme se jako stáří přátelé. A patrně se již nikdy neuvidíme. Zítra se ponořím patrně do poutnické samoty. Holky, díky moc, bylo to moc fajn, budete mi na cestě moc chybět.

/fotogalerie/den-9/