Den 7 - Gubbio - Valdichiascio

Noc pěkně v teple strávená na hotelu byla fajn. Dosušil jsem vyprané věci, dal si klasickou hotelovou snídani a v pohodě jsem vyrazil něco po deváté hodině. Předběžně jsme se s dámami domlouvali, že vyrazí kolem desáté. Chtěl jsem ale ještě něco nakoupit.

Tento úsek bylo trošku těžší naplánovat. Do dalšího města Valfabbrica to je něco přes 35 km. To je moc. Oficiální aplikace uvádí jako další cíl klášter San Pietro in Vigneto. Což je nějakých 16 km z Gubbio. Ale po zkušenostech z Gubbia a představě, že zase budu spát v prochladlém klášteře, jsem radši řešil jiné možnosti. Špatnou zprávou bylo, že odpoledne má hodně pršet, až do večera. To byl i jeden z důvodů, proč jsem nechtěl jít těch 35 km.

Zjišťoval jsem den před tím u dam, jak to mají naplánované ony a daly mi tip na ubytování Valdichiascio. Jediný způsob kontaktu bylo poslat zprávu, tak jsem čekal. Už jsem byl trochu nervózní, ale nakonec jsem v devět ráno dostal potvrzení. Výborně, čeká mě jen 10 kilometrů, pak ať si prší. To vyšlo vlastně výborně. Jelikož už jsem nechtěl takto riskovat, tak jsem si zarezervoval ubytování na další dva dny. Už vím, kolik toho za den dám, tak už to umím lépe plánovat.

Ještě si ve městě koupím aspoň panini v baru, ať mám něco k obědu a opouštím město. Všude je zavřeno, je velikonoční pondělí, takže bohužel žádné zásoby nemám jak sehnat. Po čtyřech kilometrech potkávám bar, nakonec mu neodolám. I když jsem na hotelu měl vydatnou snídani, tak tè verde a croissant s pistaciovou naplní si prostě nemůžu nechat ujít. Obzvlášť, když si u toho můžu užít naučenou objednávku v italštině, při které se na mě nejedna servírka usměje.

Dojídám a míjí mě již tradiční a jediné společnice na cestě Simone a Claudia. Jdou dál, ale po kilometru je kostelík, tam se potkáváme tam. 

Míjíme zajímavý a jako vše dnes zavřený obchůdek. Nebo je to možná muzeum. Celá místnost je vybavena spoustou věcí z filmů o Harry Potterovi. Vypadá to velmi zvláštně.

Zpestřením na další trase je brod. Je přímo pod silničním mostem, ale na ten se jen tak nedostaneme, to bychom se museli vrátit o několik stovek metrů zpět. V brodu jsou sice znatelné kameny pro poutníky, ale jsou po deštích pod vodou. Nakonec neváhám a prostě tak jak jsem, tak brodím. Toto už mám v malíku. Nakonec se do toho pustí i Claudia a málem se v brodu natáhne. Simone si to radši obejde, takže se vrací, čekáme na ní dalších deset minut.

Cesta začíná stoupat vzhůru. V kontextu toho, na co jsem zvyklý u nás doma, je to pěkný prďák, takové dva Výhony. V kontextu toho, co už mám tady za sebou, je to průměr. V polovině kopce oblékáme pláštěnky, začíná pršet, ale je to jen taková předehra. Dorážíme do cíle. 

Vítá nás paní domácí Marina. Říká, že otvírají tuto sezonu zrovna dnes. Máme tedy štěstí. Je to samota, jeden dům mají pro sebe, druhý pronajímají. Dostávám hezký pokoj. Co je ale fatální, uvnitř je brutální zima. Přemýšlím, že v klášterech možná bylo tepleji než tu. Dám si aspoň sprchu, ale ta tedy rozhodně horká není. V klášterech jsem si sice počkal několik minut než dotekla až do sprchy, ale horká byla. Tady ne, jsem ale rád aspoň za tu vlažnou.

Ve společné místnosti, kterou je kuchyně spojená s jídelnou, obědváme zbylé zásoby a prolíváme to horkými čaji. Pak se odebereme na pokoje odpočívat. Místní přikrývky jsou nedostačující, vytahuji spacák. 

Venku se zvedá vítr a začíná pěkně pršet. Ještě, že nejsme venku. I když i tam je možná tepleji. Vzpomínám na počasí, které jsem měl v horách a jsem strašně rád za tuto střechu nad hlavou. 

Večeři nám paní domácí připraví výbornou, v italském stylu. Máme salát, mozarellu, chléb, brambory. A nakonec i těstoviny. Toto se moc povedlo. Na pití dostáváme pivo, víno paní nemá. Což nás trochu překvapilo. Teplota je spíše na svařák, ale po dobré večeři bylo pivko výborné. Sice italské, ale ve sklenících Pilsner Urquell. Paní domu nás opouští a ukazuje na skříněčku v rohu. Je tam trochu nějakého alkoholu, tak si máme kdyžtak něco dát. Objevujeme Montenegro, tak se dámy najednou rozzáří. Je to sice jen na jednu rundu, ale i tak to potěší. Vypráví mi, že to je italské pití. Turisti o něm moc neví, ti pijí jako tradiční italský šnaps něco jiného. Když si prý ale objednáte v baru Montenegro, jste považováni za znalce a přátele Itálie. Sdílí mi historku z jednoho baru, kam přišli v nedávných deštivých dnech. Totálně promáchané. Obsluha nebyla za takové návštěvníky úplně ráda. Ale jak si objednali kafe a Montenegro, tak najednou byli nejlepší přátelé. To ještě někde určitě vyzkouším.

Povídáme si chvíli ještě o všem možném, ale sedět v jídelně v zimní čepici už nás moc nebaví. Odebereme se na kutě.

Dnes to byl odpočinkový den. Do Assisi už jsou to jen dva dny cesty a 40 kilometrů. Ve středu 3. dubna odpoledne tam dorazím, tak mě přijďte pozdravit. A pokud vše dobře vyjde, tak už 13. dubna bych mohl být v Římě. Aktuálně mám za sebou skoro 140 km a 290 jich mám ještě před sebou.

/fotogalerie/den-7/