Den 7 – Caldas de Reis – Padrón

Dnes vynechám obvyklé rutinní příhody – že někdo v noci chrápal, že poutníků zase přibylo a cyklistů také. Že jsem potkal kde koho – Iry, Američany, kanadský pár, Němku Claudii a dokonce i Ester z Itálie. Zmíním se jen o dvou věcech, které mi z dneška zůstanou v paměti.

Dav byl dnes opravdu velký, občas bylo těžké vůbec někoho předběhnout. Všichni si to šinuli po cestě a místy to byla pěkná zkouška trpělivosti. Ve druhém baru jsem si řekl, že si dnešek chci užít. Dívám se na kopec asi pět kilometrů ode mě a říkám si, jak je hezký. Ze zvědavosti jsem se ale podíval do mapy, co je to za místo. A objevil jsem tam něco zajímavého – kousek bokem od trasy jsou nějaké vodopády a starý mlýn. Není ještě ani poledne, do cíle mám deset kilometrů, lidi mě už začínají trochu štvát. Není co řešit. Po pár stech metrech se odpojuji z hlavní trasy a mířím k Muiño da Parafita. Jakmile se odpojím, jdu úplně sám.

Přicházím k vodopádu, spíše k malé soutěsce. Je tu klid, nikde nikdo. Je tu i krásné místo na koupání. Zouvám si boty, sedám si a koupu si nohy. Super. Po deseti minutách se sice objeví pár turistů, ale to nevadí. Jdu dál, ale stálo to za to. Ponaučení pro příště – u kratších úseků se vyplatí podívat i mimo hlavní trasu.

Další překvapení mě čekalo v cíli. Potkal jsem tam Ester, která mi řekla, že ve městě probíhá nějaká velká akce. Moje albergue (ubytovna) je na začátku města, takže jsem si toho při příchodu nevšiml. Původně jsem chtěl odpočívat, ale nakonec vyrážím zjistit, co se děje.

Zjišťuji, že akce je součástí Festas da Pascua, tedy závěrečné oslavy Velikonoc. Zajímavé. Ujdu pár desítek metrů a pak to vidím – mraky stánků, čtyři obrovské stany, kde se obědvá. Na grilech tu vaří jídlo a v obrovských kotlích připravují chobotnice. U stánků jsou dlouhé fronty, tak nakonec využívám jeden z mnoha foodtrucků.

Po jídle si jdu na chvíli odpočinout, ale na šestou hodinu jsem zase zpátky ve městě. Na malém náměstí probíhá koncert. Vystupují tři dechové orchestry – to si nemůžu nechat ujít. Strávím posloucháním přes dvě hodiny. Pak se přesouvám pár metrů na nábřeží, kde je spousta pouťových atrakcí. Zaujme mě střelnice, kde se střílí šipkami na nafukovací balónky, a staré herní automaty. Vzadu za stánky jsou desítky kolotočů. Celé to působí jako obrovská Matějská pouť.

A finále začíná ve 21 hodin, právě když přicházím k velkému pódiu. Zvedne se opona a začíná hrát kapela Marbella. Vypadá to na monstrózní show – čtyři dechaři, dva bubeníci, dvě kytary, klávesy a pět zpěváků, kteří tančí jako o život. Hrají hlavně španělské hity. Je ale vidět, že i pro místní je to trochu nečekané – do varu se dostávají jen pomalu.

Já si to užívám, pohupuji se do rytmu a cítím se uvolněně v krásném večeru. Byl to opravdu zajímavý zážitek. Přestože se váže ke svátku Velikonoc, duchovně jsem se před posledním úsekem cesty moc nenaladil. Ale dnes mám rozhodně na co vzpomínat.