Den 6 – Pontevedra – Caldas de Reis

Noc nebyla úplně klidná. Ve dvě ráno jsem se vzbudil – jednak tělo se po té lahvince vína ještě trochu rozdychávalo a jednak tu někdo šustil. Dvě holky, co mají postel naproti, právě dorazily. Pontevedra je velké město, navíc byl pátek, tak nejspíš zapařily v nějakém klubu. I tak dnes vypadá Camino. Ze sousedního prostoru se ještě ozývá chrápání, myslím, že to bude Boris. Nakonec nějak zaberu.

Ráno se vykopu až kolem osmé. Balení už je rutina, vyrážím do pustých ulic. Z různých stran se postupně trousí poutníci. Některé už poznávám – tady ten pár potkávám každý den několikrát. Jiného si pamatuji, protože vypadá jako moderátor Honza Dědek – je vyšší, se stejným obličejem, ale bez vousů. Manželku má drobnou Asiatku, tipuji Filipínku.

Zastavuji v první otevřené kavárně – a kdo jiný tu není než Boris. Už to raději ani nekomentuji. Dávám si klasicky zelený čaj a croissant.

O kus dál přecházím most, který je celý pro pěší a krásně široký. Slunce postupně začíná hřát, i když po ránu je ještě trochu chladno.

Už nás jde plno. Ale objevil se tu nový nešvar – cyklisti. Nevím, čím to je – možná sobotou nebo tím, že je to ideální vzdálenost pro kolo (asi 60 km) do Santiaga – ale dnes jich je tu víc než nás, klasických poutníků. Pouť se jim uznává, když ujedou přes 200 km. Ti nejvíc nabušení jedou na elektrokolech. Úplně si nejsem jistý, jestli to má ještě něco společného s poutnictvím. Každopádně je potřeba být pořád ve střehu.

Zastavuji v další kavárně, dávám si radlera a plněnou taštičku – tentokrát s houbami. Sedám si k jedné Němce, kterou znám, chodila s těmi Dány. Ptá se po nich, ale neviděl jsem je dnes ani včera. U vedlejšího stolu zase sedí skupina z Philadelphie, včetně mojí zdravotní sestřičky. Ptá se na moje nohy – říkám, že dobrý. Ona dodává, že nevěřila, že půjdu dál. Inu, my Češi máme tuhý kořínek.

Postupuji nezáživnou krajinou – silničky, pole, baráky. Zastavuji ještě v jednom baru na španělskou omeletu a pivo. Kolem druhé už jsem v cíli. Ubytuji se a jdu se najíst. Restaurace jsou dost plné, ale nakonec něco najdu – dávám si pivko a rybu po portugalsku. Pak si dávám sprchu, zalezu do postele a odpočívám.

Večer vyrážím až po sedmé. Hned u mostu v restauraci narážím zase na Němku, Claudii – sedí tam s dalšími dvěma a pijí sangrii a objednávají večeři. Přidávám se, taky si dávám sangrii a k tomu beef steak. U vedlejšího stolu večeří Američani, včetně mojí zdravotní sestřičky. Už mám dokonce přezdívku – Blister Man. Amíci u stejného stolu seděli i při obědě, takže se vidíme dnes minimálně potřetí.

S holkama se to trochu rozjelo, objednáváme ještě džbán sangrie, ale moc dlouho to netrvá – nepatří k nejmladším, takže párty rychle končí. Jdu s nimi ještě kousek jejich směrem a hned za rohem narazíme na zajímavé místo – krytou nádrž, takovou kašnu, kde si lidé kupou nohy. Zkouším prstem a voda je krásně teplá. Zuju se a jdu si smočit nohy taky. Jsou to vlastně takové malé lázně. Užívám si to.

Němky to za chvíli balí. Sedím si tam dál a najednou – kdo jiný – Boris. Přichází s jednou Italkou. Zdravíme se a pouštím se s nimi do řeči. Holka se jmenuje Diana a Boris se ve skutečnosti jmenuje Mauricio. Říkám mu, že vypadá jako slavný český herec, a ukazuji mu fotku. Dokonce si ho i vyfotím.

Loučím se a ještě si jdu pobrouzdat městem. Dnes je od desíti večer finále fotbalového poháru mezi Realem a Barcelonou, tak mě to trochu láká prožít v nějakém baru. Ale nakonec je všechno poklidné, nikde to moc nežije, tak jdu spát.