Den 5 – Redondela – Pontevedra

Po ránu to začíná šustit už po šesté hodině. Říkám si, že není kam spěchat, tak si ještě polehávám. V 7:30 ale stejně vstávám. Hezké je, že se každý snaží být potichu. Svítí si jen lampičkami, balí si věci v kuchyňce. A pak to někdo nevydrží – jako dneska Richardo – rozsvítí celou místnost a zjistíš, že je nás tu je jen hrstka a všichni jsme vzhůru. Klasicky po ránu balím a vyrážím.

První zastávka je hned po dvaceti metrech – obchůdek s kavárnou. Dávám svoji klasiku: zelený čaj a croissant. Bohužel neplněný. Tady prostě croissant jedině bez náplně.

Vyrážím. Klasicky nejdříve projít město, na jehož konci se už řadím mezi davy poutníků. Nohy jsou kupodivu dobré. Není to nejhorší. Když jsem ráno viděl, co všechno dělá Richardo kvůli nohám – masti, obvazy, opakovaně použitelné náplasti – nestačil jsem se divit. Hoch bude asi dneska trpět.

Kráčím dál a opět jsem se rozešel, takže i kopec mi nedělá problém. Předbíhám dokonce mladou holku – a ejhle, vždyť je to Angličanka z Londýna! Ve Valençi spala pode mnou na palandě. Dnes se konečně cítím fyzicky i psychicky dobře, jdu do toho naplno. Pouštíme se do hlubšího rozhovoru. Po pár zdvořilostních frázích – že už jsme se jako viděli, že jsem ten, co šel první dva dny 35 km – nahazuji oblíbenou otázku: Why are you on the Camino? – Proč jsi tady?

A dozvídám se zajímavé příběhy. Slečna (jejíž jméno jsem se nezeptal) jde Camino podruhé. Předtím šla s přítelem Camino France, s nímž byla dvanáct let. Teď jde sama – jednak kvůli rozchodu, jednak proto, že toho má hodně v práci, a protože je z Londýna, tak utíká trochu za klidem. Chvíli se bavíme a konverzujeme. Když mě najednou zaujme výhled, jdu fotit. Ona pokračuje dál. Myslím, že se ještě potkáme. Má bolavé koleno, takže nespěchá.

Sestupuji do městečka A Calle a zasedám v jedné z mála kaváren. Dávám si slanou taštičku s masem – skvělá – a zelený čaj. Pozoruji poutníky, co procházejí. Všimnu si důchodkyně z Česka s mladíkem. Už jsem je pár kilometrů zpět potkal a slyšel, že jsou Češi. Pozdravil jsem je „Dobrý den“, ale moc nereagovali. Paní mi připadala přísná – beztak učitelka. Pak prochází další. Nějací Irové, mají batohy s vlajkami. Mihne se i Boris Hybner – já se ho snad nezbavím. A spousta dalších už známých tváří.

Jdu dál a přecházím most. Je hezký. Míjím zase Borise. Po pár kilometrech nacházím na cestě irskou vlaječku, tak ji beru s sebou. Zkusím najít ty Iry – beztak je to jejich. Po dalších pěti kilometrech se to daří. Ptám se jich, jestli jsou z Irska – jsou. Říkám: „Tak to je určitě vaše.“ Zlehka poděkují, čekal jsem tedy nadšenější reakci. Ale jde se dál.

Na dalším vrcholu uprostřed lesa je najednou občerstvení. Chlapík tu má pojízdnou prodejnu – točí pivo, dělá džusy a razítka z vosku. Takové pečetě. Dávám si pivko a sedám si ke stolečku k Irům s vlaječkami. Už jsme trochu kámoši, i když moc družní nejsou. Jsou skupina asi patnácti Irů a mají to jako organizovaný zájezd. Vychází přede mnou.

Sestupuji z kopce a míjím jednu slečnu. Už jsem ji viděl dřív – patří k Borisově skupině. Pozdravíme se a dáváme do řeči. Je to Italka. Jde sama, Borisova skupina vznikla až cestou. Vyrazila z Tui, takže je to její třetí den cesty. Když jsem se jí zeptal proč, tak prostě řekla: „Dovolená.“ Vzala si 14 dní volna na Camino. Kamarád jí doporučil centrální portugalskou trasu, protože u pobřeží je to prý náročnější. Je jí třicet, žije kousek od Milána a dělá konzultantku v IT firmě.

Říká mi i o Borisově skupině – jsou tam Italové a nějací Mexičani. Dali se dohromady až cestou. Dokonce si už společně rezervují ubytování, většinou přes Borise. Konverzace plyne, probíráme kde co. Na jednom rozcestí řešíme, jestli jít doleva podél říčky, nebo doprava po silnici. Jsou tu i Irové a obracejí se na mě. Koukám na Mapy.cz – podél vody je to asi o 800 metrů delší. Irové jsou měkoty, jdou po silnici, jsou unavení. Ester (tak se Italka jmenuje) je marně přemlouvá, že to bude hezčí. Pokračuje podél vody sama dál. Já chvilku s ní, ale pak si dává pauzu, loučíme se.

Pokračuji podél říčky. Míjím rodinu – táta, máma, puberťák, který už nemůže. Táta na něj volá česky. Říkám jim „Dobrý den“ a dáváme se do řeči. Jdou pobřežní trasou z Porta, naplánovali si ji celou dopředu, a teď toho trochu litují. Dnes jdou 31 km. Já mám do cíle už jen 2 km, oni ještě 15. Kluk má třináct a je úplně vyřízený. Táta je z Prahy, mamka od Uherského Hradiště, ale žijí už dlouho ve Švýcarsku. Prý tam jeli na dva měsíce a zůstali dodnes.

Jdeme a povídáme si až do cílového města, kde se loučíme. Já mířím do restaurace na oblíbené menu al día, tentokrát za 16 eur. Pivo, polévka, ryba, dezert a čaj – to vše v ceně. Jsem spokojený.

Přicházím na ubytování. Opět velmi čisté. Umyju se. Cestou z koupelny zahlédnu na recepci Borise. Za chvíli i Ester – zdravíme se. Svět poutníků je prostě malý.

Zalehnu a odpočívám. Tradičně kolem šesté jdu do města. Je pátek, rušno. Dávám si zmrzku a postávám na náměstí. Hraje tu kapela, je to fajn. Užívám si to.

Po chvíli začne trochu kapat. Jdu zrealizovat dnešní odpočinkový plán – koupím si bagetu, kus sýra, lahev červeného a vracím se na albergue. U velkého stolu už sedí partička Portugalců. Asi sportovci – první den šli 42 km, teď jsou druhý den na cestě. Taky popíjejí. Ale na ty dvě sedmičky je jich přes deset – já jsem na svou sám. Prohodíme pár vět, ale baví se spíš mezi sebou. Dávám si svoji večeři a k tomu si zapnu hokej – Kometa hraje páté finále a vítězí! Oslavím to pohledem na dno lahve a začnu psát svoje dnešní zážitky. I když noc je ještě mladá...