Den 5 - Cità di Castello - Pietralunga

Ráno bylo v klášteře opět chladno. Dlouho jsem se odhodlával vylézt ze spacáku. Po 7 hodině jsem přesto vylezl, postupně pobalil věci a vyrazil vstříc novým zážitkům. Načasoval jsem odchod tak, abych v nedalekém obchodě mohl nakoupit, ten otvíral v 7:30. Beru 2 jablka, 2 sýry a dlouhou bagetu.

Ještě by to chtělo najít nějaký bar. Výborně po pár metrech, hned vedle restaurace, kde jsem byl včera na večeři, tak je otevřeno. Opět si dávám čaj a croissant. I zde ho dostanu pěkně do konvičky. Posilním se a vyrážím. Ulice jsou prázdné, jen na hlavním náměstí chystají trh.

Užívám si první kilometry a nevadí mi, že vedou po asfaltu. Asi po 5 km v jedné ze zatáček zahlédnu dva poutníky. Pak je ale dlouho nevidím, tak už si říkám, že to bude fata morgana a moje toužebné přání někoho na cestě potkat. Nakonec jsem se nemýlil, dostihl jsem dvě poutnice, staré známé ze včerejší večeře. A zrovna pár desítek metrů před jediným barem na dnešní cestě. A kupodivu mají otevřeno už teď ráno. Místo je to pěkné. Sice u silnice, ale hned za ní je malý vodopád a spousta stolů na sednutí. Je vidět, že to tu žije.

U baru je naskládaných asi deset chlapů a na něco čekají. Za barem nikdo. Připomíná mi to scénu ze Slavnostni sněženek nebo z Dědictví, kdy chlapi škemrají, aby jim otevřeli hospodu. Nakonec se objeví číšnice a rozdává všem chlapům paniny. Dámy z Německa si objednají kávy a já paniny a pivo grande. Když nebude už na trase nic, tak proč ne. Pivo grande, to je odhadem taková čtvrtinka. Z dámami sedíme venku u stolu a jako zástupci pivních velmocí nad pivo grande kroutíme hlavami a usmíváme se. Svítí sluníčko a chvíli klábosíme o všem možném. Jedna z nich se chlubí, že umí i něco česky. Říká dobrý dele. Odpovídám aha, dobrý den. Ona, že ví co je dobrý den a zase dobrý dele. Až po gestikulaci mi dochází, že myslí doprdele. 

Dámy vyráží, já ještě v klidu dojídám a dopíjím. Dám jim náskok. Cesta ještě skoro dva kilometry vede po silnici, pak odbočuje na štěrkovou cestu do kopce. Ten mi dává zabrat, těsně před vrcholem shazuji krosnu a musím si odpočinout. Nějak mi došlo. Možná to pivo nebylo nejlepší nápad.

Nakonec pokračuji, míjím a zdravím na mezi sedící dámy, právě obědvají. To už cesta zase vede po asfaltu a ten mi přestává chutnat. Na křižovatce je lavička a pítko, konečně pauza a možnost doplnit vodu.

Vyrážím dál, stále asfalt. V tom docházím do místa, kdy se trasy Via di Francesco a Cammino di Assisi na chvíli rozdělují. Dnes vedly doposud spolu. Zkusím Cammino, to vypadá podle mapy kratší a není to asfalt. Cesta se mi líbí. Po asi kilometru si radši ověřím, kde jsem. Už bych čekal, že budu zpátky na silnici na trase Via. Ejhle, špatně jsem odbočil. Co teď? Vrátit se? Kouknu na mapy.cz a vidím, že se dá jít dál další asi 4 km. Odhadem to vypadá stejně jako po silnici. Tak jdu, jestli to bude jako doposud, bude to hračka. Chvíli si říkám, proč tu trasu radši nevedou tudy. Pak pochopím.

Cesta se postupně mění v pěšinku a ta se strmě noří do údolí. Tak to si pěkně máknu. Klesám dolů, kde na mě čeká potok. Teče v něm hodně vody, přeskočit nejde, takže po dvou dnech zase brodím. Kupodivu to moje nohy kvitovaly s povděkem. Po tom asfaltu už mám podrážku na patě v jednom ohni. Pak zase stoupám, zase klesám, další brod. Tentokrát si ho pořádně užiju, ať se nohám trochu uleví. Ještě jeden krpál a konečně se vracím na silnici. Po několika metrech na asfaltu jsem rád, že jsem tuto odbočku absolvoval. 

Dorážím k jakési usedlosti, kde je opět pítko a už mi od něj mávají známé dvě poutnice. Sdílím zážitky s broděním a doplním vodu. Máme toho všichni už dost a ještě je 9 km před námi. Z poza rohu se objeví další dva poutníci, pár. Hovoří taky německy a vzpomínám si, že spali v La Verna v noclehárně jako já. 

Vyrážíme po skupinách. Nejdříve dámy, pak já, pak páreček. Opět asfalt a postupně i asfaltošterk. A pořád je to buď do kopce nebo z kopce. Musím si dát pauzu, už nemůžu. Dámy jsem do té doby měl občas na dohled, za mnou nikoho. Po pauze už na cestě žádného z poutníků nevidím.

Dorážím z posledních sil do Pietralunga. Malé městečko, historické centrum je na kopci, kam se horko těžko vyhrabu. Najdu ubytování, je to takový vejminek v zahrádce kláštera. Ubytovává mě mnich v kápi a za ubytování nic nechce, že to mám věnovat v dalším městě na trase. Pokoj je opět studený, pro sedm poutníků. Zabydluji se, stihnu sprchu. Dostal jsem z ní po pár minutách i teplou vodu. Což je malý zázrak, po mě už se to nikomu dalšímu nepovede. A to jsem byl přesvědčen, že jsem tam dost nechal.

Doráží známý mladý německý pár a pak také dva francouzští cyklisti, které mnich oslovil před kostelem. Říkají, že to bude lepší, jak venku. Postel a sprcha. Oni tu cestují a spí venku. Uf, to bych v tomto čase nedal. Dámy z Německa už dnes nevidím, ty spávají v lepším.

Vyrážím do města. Je sobota, zvaná bílá. Bary jsou otevřené, ale restaurace ne. To jsem chtěl ten dnešní konec půstu oslavit pořádaným žvancem. Tak si dám aspoň kousek pizzi v jednom bufetu a zapadnu do prázdného baru. Je to podezřelé, že tu nikodi není, jinde je narváno. Na dveřích ale mají reklamu na wifi, tak to musím využít, hlavně pro nahrání fotek. Dám si k tomu dvě skleničky vína. Bar je vlastně součástí takového malého hotelu, na což přijdu tak, že se zde objeví již mě známý německý pár a domlouvá si nakonec ubytování zde. Slečna je lehce nemocná a v klášterním vejminku je fakt zima. Nemají spacák, takže je chápu. Bez něj bych to taky nedal. Zajímavé ale je, že mají na krosně deštníky. Myslím si své. Docela brzo si zalezu do spacáku. Dnešek byl fakt náročný, 29 kilometrů.

Udělal jsem si takovou kontrolu, jak na tom jsem. Ptali jste se mě, kolik že půjdu kilometrů. Ono jak je více tras, tak to není lehké určit. Ale podle aplikace, kterou jsem si stáhl, tak cesta z La Verna do Assisi má něco přes 180 km a z Assisi do Říma 250 km. Takže celkem nějakých 430 kilometrů. Dnes usínám s vědomím, že už mám první stovku za sebou. Do Assisi mi zbývá už jen necelých 80 km a do Říma 330 km.

/fotogalerie/den-5/