Den 3 - Vůle - Passo di Viamaggio - Sansepolcro
Probouzím se s vírou v lepší počasí. Bohužel. Venku fouká mnohem více než včera, do toho prší a teplota bude tak maximálně 5 stupňů. Nasnídám se a vyrážím.
Hned první kroky mě vedou na úzkou pěšinku strmě směřující vzhůru. Stoupám na Monte Verde. Fouká tak, že déšť prší horizontálně. Do toho mlha, zima. Kalhoty a boty mám velmi rychle mokré. S obrovskou vůlí a sebezapřením vystoupám neuvěřitelný krpál.
Cesta dolů je ještě horší. Kroky dělám několikacentimetrové, všude bláto, cestou se valí voda, opět strmý krpál dolů. Stačí drobná nepozornost a můžu pěkně letět. Jestli se mi něco stane, tak mě tu nikdo nenajde.
Říká se, že každý poutník si musí na pouti prožít svoji smrt. Mě se to stalo v těchto chvílích. Čekám, kdy na mě něco spadne, kdy spadnu někam já. Někde tu zmrznu. Přichází mi silné myšlenky o Bohu. Jak si se mnou může dělat, co chce. To, jestli dnes ve zdraví dojdu, je jen v jeho rukách. Přijímám to a odevzdávám se v myšlenkách jeho vůli.
Spontánně začínám nahlas odříkávat motlitbu Svatého Františka z Assisi....
Uběhly další dvě hodiny, stále žiju, stále jdu a stále pořád dokola odříkávám motlitbu. Pomalu, krok za krokem, jdu dál. Počasí stále nastavuje drsnou tvář.
Nakonec se dostávám do jakési osady či vesničky. Měl bych být v polovině dnešní 25 km dlouhé trasy.
Už neprší, ale stále silně fouká. Těším se, že se zahřeji v jedné ze dvou restaurací, které tu podle mapy jsou. Zavřeno. Nedá se nic dělat, jdu dál.
Cesta krátce strmě klesá k potoku. Opět musím jít velmi opatrně a začíná mě to ubíjet. Jako zázrakem se přede mnou na zemi objevuje kámen a na něm napiš LOVE THE PATH. Zasměju se a hned je mi lépe. Docházím k potoku, který je značně rozvodněný. Brodím ho i s botami a kalhotami, stejně jsou mokré.
Takovýchto koupelí zažívám ještě několik.
Dorážím ke klášteru Eremo di Montecasale. Vcházím dovnitř, prostory jsou malé, zase takový horský klášter. Mají tu razítko do credenciálu, super. Hoří tu svíčky, ale nikde nikdo. Je to tu trochu tajemné, sedám vevnitř na schody a krátce si odpočinu a posvačím. U toho poslouchám, jak venku vítr zpívá svoji hlasitou meluzínu.
Jdu dále, opět brutální sešup. Hodinu klesám úzkou pěšinkou opět po pár centimetrech. Naštěstí už neprší a jak klesám, tak se uklidňuje i vítr. Dole opět velký brod. Pak už jen cesta po silnici do cíle, do Sansepolcro. Dnes jsem si hrábl na dno.
Ubytovávám se v přístavbě zdejšího kostela. Vyberu si schválně pokoj pro více poutníků, ať nejsem sám.
Bohužel, nikdo další nedorazí. Padá na mě splín, tak jdu psát...
Přidat komentář
Přehled komentářů