Den 3 – Valença – O Porriño

Noc jsem strávil ve své boudě vcelku klidně. Záclonky jsou fakt skvělé, člověk si připadá, že má soukromí. Je to fajn. V naší místnosti nikdo nechrápal, zato o patro výš se jeden dřevorubec našel. A bylo to slyšet až ke mně, ale dalo se to vydržet.

Snídaně je hodně skromná – dávám si čaj a toast a vyrážím kolem půl osmé. Ulice v tvrzi Valença jsou pusté, je trochu chladno. Dnes má být ale hezky. Sestupuji dolů z tvrze až k řece, přes kterou se klene zajímavý most. V horním patře jsou koleje, jezdí tudy vlak. Dolní patro je pro auta a po obou stranách ještě chodníky pro pěší.

Vyrážím na most, trošku jsem nejistý. Je to plech, zábradlí děravé a nikterak vysoké. Jak mi tu něco spadne, je to v řece. V polovině mostu se zastavím. Je to tu. Dokonce to tu mají označené. Středem řeky totiž vede hranice mezi Portugalskem a Španělskem. Nikde nikdo, úplně se tu zastavil čas. Což je tedy velká mýlka – tím jedním krokem se čas posunul o hodinu dopředu. Ve Španělsku totiž jedou v našem časovém pásmu, zatímco v Portugalsku je vždy o hodinu méně. Tak je najednou místo osmi hodin hnedle devět.

Hned za mostem je pěkné historické město Tui. Stoupám až ke zdejší katedrále, kde dostávám své první dnešní razítko. Ulice se postupně plní poutníky. Kde se tu vyrojili? Začíná to být zajímavé. Různě někoho předbíhám, někdo zase mě. Docela se mi zatím šlape dobře. Cesta vede městem, ale mimo frekventované trasy. Za městem jsme však nuceni jít podél silnice. Po několika kilometrech cesta klesá k potoku. Ten brodím a slyším jakousi muziku. Původně podezírám dvě poutnice přede mnou, že si něco pouští. I když žánrově mi to k nim nesedí. Po chvíli pochopím – u potoka tady kdesi v lese stojí Španěl a hraje na dudy. Kus za ním je pod pařezem kufr na peníze a na pařezu razítko. Tomu se říká obchod. Muzikanty ale rád podpořím – házím euro a otiskuji další razítko.

Po pár stovkách metrů narážím na kavárnu. Dávám si zelený čaj a toast, což je vlastně pořádný kus chleba. Sedám si ke stolečku na zahradě, je to tu krásné, pohodička. Po chvíli dorazí starý známý Jean Luc. Zdravíme se, objednává si taky toast, ale s vajíčky. Mezi poutníky se vymyká. Nosí baretku, je vysoký jako já a nosí brýle. Bude mít něco mezi šedesáti a sedmdesáti. Chvíli klábosíme a už se zase šlape. Patrně se vidíme naposledy – Jean Luc si objednává albergue asi 3 km za mým cílovým městem. Chce nahnat nějaké kilometry, další den ho čeká víc než třicet, což já si budu rozdělovat do dvou úseků.

Za nějaký čas stojím na rozcestí. Buď jít doprava přes průmyslovou zónu nezajímavou trasou (původní cesta), nebo jít doleva, do lesa, k potůčku. Volím, patrně jako všichni, levou trasu. Kousek za rozcestím mě předchází velmi mladá poutnice – pozdravíme se, je z Polska. Konečně nějaký Slovan. Ale jde dál, ještě ji za den párkrát míjím, naposledy v protisměru – šla s nějakým mladíkem, patrně někde něco zapomněla.

Cesta vede už zase po silničkách, různě se prolínám s dalšími poutníky, většinou staršími. Na jedné autobusové zastávce míjím Jean Luca – sedí tam a baví se se dvěma poutnicemi. To je okamžik, kdy ho vidím naposledy.

Před cílovým městem mám zase na výběr – buď jít na hlavní trasu přes město, nebo podél říčky asi 4 km až do cíle. Volím přírodní trasu a užívám si. Nohy už totálně neslouží, doslova se plazím a u jedné z laviček zastavuji a lehám si. Čas je skvělý – je teprve půl třetí a já jsem skoro v cíli. Dávám si dvacetiminutovou pauzu a pokračuji. Teď je můj krok ještě kratší než předtím. Šlapky mám v jednom ohni.

Jsem v cíli. Dostávám tradičně razítko, dávám sprchu a zalehnu. Po 17. hodině mě to ale vyžene – mám hlad. Sedám do první restaurace a dávám si na sluníčku pivko. Kuchyně je ale bohužel zavřená. Tak se nakonec zvednu a postupuji dál, ale je prostě brzo. Nejdříve vaří od 19 h v hamburgerárně. Tak se tam nakonec doplazím a dávám si jeden pořádný hambáč. Pořádně jsem se napral a spláchl dvěma pivy. Je čas jít spát.

Cestou zpět vidím na jedné ze zahrádek poutníky. Včera bydleli, kde já, a dnes jsme se taky viděli. Šourám se tak, že mě všechno bolí, tak si sedám za nimi a pouštím se do řeči. Jsou tu čtyři z Dánska – tři ženské a chlap, je to podle mě rodina. Pak jedna Němka a ještě se tu objeví jeden čupr důchodce. Toho jsem míjel dneska hodněkrát – je to Angličan. Příjemně si povídáme a já to ještě zapiju dvěma sklenkami červeného. Rozloučím se a jdu spát. No jdu – plazím se.

Jestli budu ráno schopen jít, je ve hvězdách. Dnes jsem dal 20 km, zítra jich mám jen 16, tak snad to půjde. Mám plno puchýřů a šlapky v jednom ohni...