Den 2 – Ponte de Lima – Valença

Noc proběhla klidně. Nikdo z chlapů nechrápal. Vzbudili jsme se kolem půl sedmé, sbalili se a na sedmou jsme měli připravenou snídani. Dal jsem si toast se sýrem a čaj. Vyrážím. Venku je už světlo, ale ulice jsou prázdné. Scházím do centra Ponte de Lima, k řece, přes kterou se klene nádherný obloukový most. Připomíná mi ten Karlův v Praze.

Kousek za mostem mě čeká milé překvapení. Na rožku je jakýsi obchůdek, spíše taková garáž. Je tu spousta cedulí, dá se tu koupit kdeco. Místní chlapík se mě ptá, odkud jsem. Říkám, že z Česka. Pozdraví mě česky „Dobrý den“. Evidentně se učí pozdravy od všech poutníků. Dává mi razítko do credencialu a vede mě k tabulce. Je to počítadlo, kde si zaznamenává, kolik poutníků už se u něj zastavilo. Odmazávám poslední cifru minihoubičkou a křídou zapisuji číslo o jedno vyšší. Tenhle je fakt fanda Camina.

První kilometry jdu po silnici. Ve facebookové skupině k této trase psali včera, že úsek je podmáčený a teče tam voda, tak se mi to nechce hned po ránu zkoušet. Vracím se pak na trasu. Před sebou vidím několik poutníků. Postupně je předběhnu, i když jdou docela svižně. Dorazím k obchůdku, který provozuje starší paní. Už je tu asi desítka poutníků, většinou Portugalci. Kupuji něco malého a dostávám další razítko.

Postupuji dál. Cesta je pěkná, hezky v přírodě, doslova si ji užívám. Začíná ale postupně stoupat – to bude ten dnešní kopec. Je to tu opravdu krásné, připomíná mi to cesty ve Žďárských vrších v okolí Devíti skal. Na cestě jsou velké kameny a cesta je už pěkně strmá. Naštěstí to netrvá dlouho a jsem nahoře. Odpočívám a kochám se.

Jdu dál, až narazím u jednoho domku na pěkné občerstvení – chlapík tu i něco griluje. Zasedám a objednávám si kuře z grilu se zeleninou, je čas oběda. K tomu na pití lahvinku radleru. Sedám si ke dvěma poutnicím – jedné starší, ta je ze severu Anglie, mladší je Portugalka, což bych rozhodně netipoval – přijde mi spíš jako Holanďanka nebo Angličanka. Chvíli klábosíme, paradoxně mnohem srozumitelněji mluví Portugalka. Bavíme se anglicky.

Ještě než dostanu jídlo, dorazí spolunocležník z Francie, dává si také kuře. Za chvíli je jídlo pro nás oba. Dojídám a pokračuji dál. V další zastávce, kavárně u cesty, si dávám pití a zaujme mě tu cammino kšiltovka. Mám na hlavě jen šátek, ale není to ono – čepice by se hodila. Za 6,5 eura ji kupuji a rovnou si ji dávám na hlavu. Cestu si dál užívám, postupně ještě zastavím ve dvou barech na krátké osvěžení.

V tom posledním, asi 9 km před cílem, si zouvám boty i ponožky. Zjišťuji, že mám brutální puchýře na obou nohách. No nic, musím to nějak dojít. Hýbu se šouravým krokem, když tu narazím na nečekaném místě na pojízdnou prodejnu. Je to u polní cesty, úplně mimo obydlí. Paní z ní vyleze a začne povídat. Je to Běloruska, rozjíždí to tu. Má jen baterii, takže vše má v termoboxu. Za dva měsíce už bude mít elektřinu a bude vařit boršč. Pořád něco povídá. Dorazí Francouz, tak už nás „masíruje“ oba. Já si objednám piroh, Francouz poděkuje a mizí.

Paní se mě ptá, jestli umím rusky, že Češi většinou umí. Říkám, ať radši mluví anglicky. Zase něco povídá. Jsem úplně vyřízený a paní pořád něco mluví. Překvapivě má i razítko, tak aspoň to. Zvedám se – zrovna přichází mladá Portugalka z oběda. A už je v klepetách, dostává „nalejvárnu“. Já prchám. Spíš se teda plazím.

Došoural jsem se po 36,5 km do cíle. Úplně vyřízený. Ubytuji se. Dnes budu spát na patrové posteli. Mám tu zásuvku, lampičku a dokonce záclonky. Super. Dám si sprchu a jdu na chvíli posedět před albergue mezi poutníky.

Je už skoro šest večer, řešíme večeři. Nakonec se přidávám k Francouzovi (stále tomu stejnému), jdeme spolu na večeři. Jmenuje se Jean-Luc. V restauraci, kterou nám doporučil náš bytný, objednáváme pelegrino menu za 15 eur pro jednoho. A pak to začne: postupně dostáváme červené víno, chléb s máslem jako předkrm, zeleninovou polévku, kuře se špagetami a salátem. Následuje pudink a ještě teplý nápoj. Dávám si čaj.

U toho všeho si povídáme s Jean-Lucem. Je z Brestu. Loni šel Camino Francés, teď jde z Lisabonu. Dnes je na cestě přesně tři týdny. Míří do Santiaga a pak ještě do Fisterry, což je takový „konec světa“ u oceánu, asi tři dny cesty ze Santiaga. Hodnotíme dnešní cestu, líčí mi své poutnické zážitky, bavíme se o fotbale a spoustě dalších věcí. Byl to skvělý večer.

Po večeři se ztěžka zvedám a šourám se zpět na ubytování ve svých gumových pantoflích. Je to trochu do kopce. Albergue je uprostřed valenské pevnosti. Připomíná mi to tu Špilberk. Zalezu do postele, zatahuji závěsy a jdu spát. Byl to krásný, ale náročný den.