Den 2 - Odhodlání - La Verna - Passo di Viamaggio

Ranní rychlá prohlídka kláštera je za mnou. Chci vyrazit. Někteří poutníci váhají. Má celý den pršet a být zima. To se hned po ránu beze zbytku naplňuje. A k tomu tu i pěkně fouká. Odhodlání, to je to pravé slovo, které mě po prvních krocích napadá. Dnes to prostě dám! 25 km s ne úplně jednoduchým profilem a to vše v takovém marastu. To prostě dám.

Cesta vede lesem a je to taková hřebenovka. Prvním vrcholem je Monte Calvano. Je zde hezká louka. Vzpomněl jsem si na toto místo, viděl jsem ho na YouTube, když jsem sledoval stejnou trasu zachycenou mladým italským párem. Video se mi moc líbilo. Toto místo bylo krásně prosluněné. Já hold ale mám déšť, zimu a mlhu. Nedá se nic dělat, nadšeně pokračuji. Užívám si deště i cesty samotné, vůbec si nepřipouštím trudomyslnost. A to i když jsem si jako správný cimrmanolog nevzal míč. Spontánně si začnu prozpěvovat píseň Kde je ten míč. Vida, je tu lék na případnou trudomyslnost. To se bude hodit.

Pokračuji dál, cesta je někdy spíše potok. Přicházejí první myšlenky. Dnes mám sám sobě (i těm, co se mě na to ptali), říct Proč. Proč jsem se vlastně na tuto cestu vydal. Proč sem, tak to je v minulém článku zmíněná spojitost se Svatým Františkem. Co ale vůbec dělám na pouti. A na celý měsíc? 

To hlavní, co mě sem přivedlo souvisí s tím co dělám, jak žiju. Uvědomuji si, že vše co dělám, je v souladu s mojí vizí, kdy chci spojovat lidi a rozdávat při tom radost pro lepší svět. Jen mi jaksi v posledním období chybí energie a okamžiků, kdy prožívám radost je jako šafránu. A taky ji tím pádem nerozdávám. Cosi mi řeklo, že mám jít sem. Nejdu si pro žádné odpovědi. Chci prostě jen jít a o nic než další krok se nestarat. Úplně vypnout. Zahodit starosti, které zažívám dnes a denně. Ve všech životních rolích (manžel, rodič, muzikant, sokol, kolega, ad.) jsem už hodně dlouho a cítím, že potřebuji odstup si uvědomit, že to, co dělám a žiji, je správně, v souladu s mojí vizí. 

Tyto stavy si poslední dobou prožívám na přelomu zimy a jara. Vždy jsem se nějak nahodil, letos jsem to vzal trošku razantněji. Silně cítím i vazbu na zimy našich předků, kteří měli hlavní cíl ji přežít a dočkat se jara a energie ze Slunce (a něčeho k jídlu). Nějak mě to letos nasměrovalo i k půstu, který jsem si dal v lednu s cílem něco zhubnout (povedlo se, 10 kg jsem opravdu shodil). V únoru jsem zahájil další, v duchu toho křesťanského (odepřel jsem si maso a alkohol). A i tato změna nutí člověka k přemýšlení.

Posledním důležitým momentem byly řádky některých z vás, po zveřejnění mého záměru, slova podpory, někdy i zvědavosti či poděkování za nasměrování na můj blog, kde i starší články stále mohou být někomu inspirací. Díky vám za to.

Tolik dnešní oduševnělá část. Co jsem ještě zažil? Dorazil jsem do Pieve Santo Stefano. Celý zmáchaný a zmrzlý. Jak praví klasik, není špatného počasí, ale špatného vybavení. Já jsem se sebou spokojen, rozhodně jsem nic nepodcenil. Na sobě nám 2 dlouhé funkční trika, nepromokavou větrovku, pláštěnku na batoh a pončo na mě i na batoh. A pozor, vzal jsem si i sportovní čepici a rukavice. Ale i tak mi je po posledním úseku do tohoto města zima, vedl z kopce a to se člověk moc nezahřeje. Žádného jiného poutníka jsem nepotkal až vlastně na jeden okamžik, kdy jsem v ulicích Stefana během krátkého ohlédnutí zahlédl někoho zabaleného jako já s batohem a pláštěnkou. Podle mě to byla ona nekomunikativní poutnice z La Verny. Byla to však vteřina, každopádně někdo přece jen jde.

Na tomto místě bych chtěl uvést jednu zvláštnost. Oni mi ti Italové přijdou, že se nějak neumí mezi sebou domluvit. Je ro vidět na rozcestích, kdy jsou tam různé směrovky patrně různých organizací. Vrcholem je pak tato pouť samotná, z La Verna do Assisi. Starší bude patrně Cammino di Assisi. Novější pak Via di Francesco. Obě vedou z La Verna do Assisi, občas vedou stejně. První 2 dny ale úplně totálně jinudy. Já už měl před cestou zajištěno ubytování na Via di Francesco na první dva useky. Takže jdu tudy. Ostatní patrně jdou druhou cestou. Proto tu nikdo není. Já se dál rozhodnu, jakou z těchto cest zvolím. Uvidíme.

Ze Stefanu mám jeden malý příběh, který mi však opět připomněl jednu příhodu, o které psal Láďa Zibura při své cestě do Santiaga. Narazil v jednom z prvních barů po cestě na strašně neochotou paní, která ho obsluhovala. A on se rozhodl jí z cíle, ze Santiaga, poslat dopis a poděkovat jí. Na toto jsem si vzpomněl krátce po té, kdy jsem vlezl do jednoho z místních barů. Jak jsem byl vymrzlý a mokrý, vysoukal jsem nepřemýšlejíc anglicky slova: please tea. Odpovědí mi bylo, ani už nevím jakou řečí, že paní anglicky neumí. Ten tón ale nezněl moc příjemně. Naštěstí osazenstvo baru, usrkávající v deštivém brzkém odpoledni studené pivo, paní pomohlo a přeložilo tea na tė než jsem se stačil vzpamatovat. Horko těžko jsem si sundal zmáčené rukavice a usrkával horký čaj. Paní se tak stala kandidátkou na pohled z Říma.

Opět si dovolím malou vsuvku. Láďovu knihu jsem si přečetl těsně před svým odchodem, neměla už vliv na moji touhu vyrazit. Z toho, co jsem četl o poutích, tak tato mi přišla nejvíce výstižná. Nepopisuje pouze detailně cestu, ale líčí spoustu příhod i zajímavosti z jednotlivých míst. Fakt se to četlo velmi dobře a je mi to velkou inspirací pro tyto svoje řádky. A taky doporučuji si přečíst o jeho cestě do Jeruzaléma. Tam si totálně nastavíte mantinely k tomu, jak pankově se dá taky pouť absolvovat.

Konečně v dešti stoupám ze Stefana. Cesta mě baví, čaj a stoupání mě zahráli. Dorážím do dalšího kláštera, Eremo di Cerbaiolo. Píší o něm, že kdo viděl La Vernu a neviděl Eremo, tak viděl matku a neviděl dítě. Ano, je to velmi malý klášter osamocený v horách. Přicházím ke dveřím, kde stojí jakýsi muž. U dveří, již pod střechou, se nachází poutnická (nebo spíš kuřácká?) krytá lavička. Výborně, konečně si sednu. Pán se mě ptá, jestli nechci kafe nebo čaj, objednávám čaj, pán vchází do útrob kláštera. Shazuji pláštěnku a batoh a vyrážím za pánem dovnitř. Je to tu opravdu malé, rajská zahrada je spíše velikostí zahrádka. Vcházím do místnosti a pán mě seznamuje se sympatickým chlapíkem v teplákách. Je to padre, otec představený. Dávají mi čaj, nabízí buchtu a razítko do credenciálu. 

Kdo by nevěděl, co to credencial je, je to dokument, kam sbíráte razítka z jednotlivých míst a slouží jednak jako vzpomínka, ale také jako důkaz v cíli vaší cesty, kde dostanete certifikát o absolvování pouti. V mém případě to budou Assisi a pak i Řím. Vlastně totiž jdu dvě pouti. O tom ale jindy. 

Buchta chutná skvěle, čaje jsem vypil tři. Děkuji, hážu do kasičky dobrovolný příspěvek 5 Euro, to si tady zaslouží. Fakt je to tu moc fajn.

Vyrážím pozitivně naladěn s vidinou posledních 4 km. Hned na skále nad klášterem se mi nabízí úchvatný výhled do všech stran. Mezi mraky prosvítají první dnešní sluneční paprsky a mlha také ustoupila, konečně je něco vidět a stojí to za to.

Přicházím do Passo di Viamaggio a hrnu se do místního baru, kde bych měl mít ubytování. Sdělí mi, že neubytovávají. Lehce znejistím, ale po včerejšku už nepodléhám panice. Už mám jeden den pouti za sebou, tak mě přeci jen tak nerozhodí to, že nemám kde spát. Vytahuji telefon s emailem, který jsem si uložil a vyjasňujeme si situaci. Opravdu zde, v tomto opuštěném horském sedle, přes které vede silnice, nebydlím. 

Noc budu trávit asi o 300 metrů dále v Ca 'la fonte. Přicházím k usedlosti, je tu hlavní budova a od ní asi 50 m budova vedlejší. Taková chatka či vejminek. Vycházím do vejminku, kde mě vítá Alfredo. Italský důchodce, který zde provozuje ubytování pro poutníky od roku 2021, což později vyčtu z místní knihy hostů či takové kroniky, kam jsem byl požádán, abych (podle zápisků v ní) patrně jako první Čech něco napsal. Alfredo mě ukazuje dolní obývák s kuchyňskou linkou, nahoře je noclehárna pro 7 lidí a koupelna a záchod. Dole jsou roztopená tyrolská kamna, konečně se zahřeji. Budu tu dnes nocovat sám. Těším se na večeři. Ale nějak to nevypadá, Alfredo mi ukazuje ingredience, vařit si budu muset sám. Z toho co tu je, bych si mohl udělat nějaký oblíbený eintopf, aneb narvi do hrnce, co tu je a co máš rád a ono něco vyjde. Alfredovi platím, loučíme se, klíče mám ráno schovat na misto, co mi ukazuje. Shazuji mokré věci a užívám si horkou sprchu. Poté klohním večeři. Už dlouho jsem tak něco hnusného neuvařil. Příště se kombinaci fazole, cibule, česnek a rajský protlak radši vyhnu. Bohužel brambory tu nemá, jen instantní bramborovou kaši, čtyři porce, což zavrhuji. Tolik toho nesmím. Eintopf, respektive polovinu, jsem se sebezapřením pozřel. Zbytek vyleju.

Balím se do spacáku na gauč vedle kamen a připadám si jako nějaký spisovatel, který se do podobných prostor na několik dní či týdnů zavře a píše. Tak já začnu taky a plodím do mobilu první kapitoly tohoto mého příběhu.

/fotogalerie/den-2/