Den 17 - Ponticelli Sabino - Monterotondo

Ráno si hezky vstanu, balím a vydávám se na cestu. Loučí se se mnou i dva psi, jaksi mě nechtějí pustit. Zastavuji se ještě v místním baru. Ubytování bylo včetně snídaně a na tu jsem dostal poukaz právě do baru. Ještě než stihnu vejít dovnitř, už se mě hned jeden z místních důchodců ptá, odkud jsem. Říkám Česko. Pán se rozzáří. Praha, tam jsem byl pětkrát.

Postupuji dovnitř, objednávám tradiční čaj a croissant a předám poukaz. Paní se pousměje, vědí o mě, jsem tu dobře. Posnídám venku, i když je ještě dost zima, a vyrážím na třicetikilometrovou trasu.

Zpočátku se cesta dost vlní, dolů, pak zase nahoru. Po pár kilometrech dorážím k Ďáblovu mostu. Je to románská stavba, kdysi tu vedla silnice. Jen je zvláštně situovaná, nepůsobí vůbec jako most.

Postupuji. V prvním baru po cestě dám sandvič a colu, v dalším pak místní birell. Cesta se postupem času zplošťuje a já se přibližuji k cíli. 

Vlastně se dnes nic zajímavého neudálo. Žádný poutník, žádní zajímaví místní, žádná krize. Tak snad jediné, co si budu pamatovat je to, že jsem po cestě musel na velkou, což se mi přímo při putování zde stalo poprvé. Ano, i toto patří k poutnictví.

Před cílovým městem Monterotondo lehce houstne automobilová doprava. Naštěstí je cesta vedena po chodníčcích kolem, ale i tak to na mě nepůsobí dobře. Co ale nelze nevidět, jsou četné černé skládky a hromady odpadu, který sem někdo navozil. A není jich vůbec málo.

Jsem ve městě. Už jsem trochu znavený, sedám do baru a dávám si pivo a salát. Ještě si koupím v místní zmrzlinárně pořádnou pistaciovou zmrzlinu a přesouvám se na ubytování. Dnes už nebudu ani večeřet.

Dnešek byl fajn, takový klid před bouří, respektive vyvrcholením celé pouti. Zítra mě čeká finálních 35 kilometrů do cíle, na Svatopetrské náměstí ve Vatikánu!

/fotogalerie/den-17/