Den 16 - Poggio San Lorenzo - Ponticelli Sabino

Včera jsem se patrně moc neunavil, nemohl jsem totiž usnout. To se mi povedlo až někdy po půlnoci. Brzo ráno kolem půl sedmé už Španěl balí a hodně brzo vyráží. Já si dávám na čas, čeká mě jen 20 kilometrů, není kam spěchat.

Posnídám noky ze včerejší večeře, zabalím se, rozloučím se s poutnicí ze Španělska a poklidně vyrážím.

Cesta nejdříve prudce klesá, tak si vesele jdu a vzpomenu si na lotyšského poutníka, kterého jsem potkal předevčírem. Tvrdil, že cesta z Říma není moc dobře značená. Říkal jsem mu tehdy, ať vydrží ještě den, to už bude v Umbrii, tam je to značené skvěle. Taky jsem mu doporučil mapy.cz, což si hned fotil a tvrdil, že to vyzkouší. Také se mi pochlubil, že si každý den zašel několik kilometrů. V duchu si říkám, že to mě se přece nemůže stát, nicméně pro jistotu ověřím stav, jestli jdu dobře. Jejda, měl jsem před 200 metry odbočit. Takže se otáčím a šlapu si to zpět do prudkého kopce. Na inkriminovaném místě zkoumám, kde jsem pochybil. Cedule tu není, hlavně že ji někde dávají i do míst, kde je zbytečná. A tady, kde trasa odbočuje z asfaltu na polní cestu, tak nic není. Zkoumám stromy a sloupy, také nic. Značka je na asfaltu na nájezdu z polní cesty. Tohoto si opravdu zadumaný poutník nevšimne. Myslím si své a jdu dál.

Stále více mě to tu připomíná cesty u nás. Jak kdybych chodil u nás po Výhoně. Chvíli kopec, chvíli dolů, rovinka. Tak si to šinu až do Poggio Moiano. Toto je buď větší vesnice, ale spíše už je to městečko. Je tu několik barů, já mířím do obchodu. Preventivně potřebuji dokoupit colu a uvidíme, co mě zaujme k jídlu. Bohužel nic, ptám se aspoň po nějakém malém chlebu. Paní ukazuje takovou větší bulku, to je ono. A jestli ji chci ukrojit. V obchodě? Klidně. A ukazuje na pršut, jestli tam chci i ten. Nakonec jdu se zabalenou bulkou s pršutem najít lavičku, kde poobědvám.

Pokračuji dál, čas je výborný, dávám si pauzu v olivovém sadu a i lehce na chvíli zavřu oko. Docházím do Ponticelli Sabino a míjím první domy. Za jednou bránou na mě volá paní. A hle, jsem tu. A to jsou teprve 3 hodiny. Vpustí mě do zahrady, kde jsou dva psi. Ptá se, jestli se psů nebojím, říkám, že ne. Vede mě k malebnému zahradnímu domku. Před ním stoleček, židličky, dokonce lehátka. Vevnitř je to malé, ale útulné. I záchod s koupelnou tu jsou. Tady to bude paráda. Paní mi sem dala i ovoce a lahev vody. Ptá se mě, jestli si dám pivo. Nepohrdnu, za chvíli už mi ho nese. Dořešíme placení, dám jí i něco na pivo. 

Svítí sluníčko, tak se vysvléknu do trenek a opaluji se. Za chvíli přibíhá paní, lehce se zděsí, že jsem jen v trenkách. Nese mě na talířku k tomu pivu ještě pršut, sýr a kousek chleba. Asi jsem jí za pivo dal moc. Prostě je to tu paráda a pohodička. 

Jak tak ležím, prohlídnu si svoje boty. Já v nich mám v obou díru! Doslova jsem je prošlapal. Mám je dva měsíce, tak buď je doma vyhodím nebo zkusím cvičně reklamaci? 

Prozevluji celé odpoledne, konečně jsem zase vytáhl čtečku knih. Jediné, co tu romantiku kalí, jsou psi. Starší, ten je v pohodě. Ten mladší je jednoroční a pořád otravuje. Zejména když ležíte na lehátku, popíjíte pivko, pojídáte pršut a on se vám cpe různě mezi nohy či se snaží olizovat mi talíř, tak mě to už lehce rozčiluje.

Na večeři jdu do místní pizzerie. Objednám si trochu bílého vína a vodu. K jídlu jako předkrm olive all'ascolana. Jsou to smažené kuličky. Uvnitř je oliva a kousek mletého masa. Nestihnu to dojíst a už je tu pizza La Torra, podle názvu restaurace. Trochu jsem to risknul. Pizza je obrovská, to nemůžu nikdy sníst. Jsou na ní rajčátka, mozzarella a pod tím dominuje jakési pesto, které je skoro černé. Zajímavé. 

Doslova se protrápím k dojezení třetiny pizzy. Víc už do sebe nedám. U ostatních stolů mezitím do sebe naládovali každý jednu pizzu. Kam ti to dávají? Dám si ještě Montenegro a vracím se do svého domečku.

/fotogalerie/den-16/