Den 15 - Santurio della Foresta - Poggio San Lorenzo 

Kupodivu jsem se přes noc nějak dal dohromady. Fredericko vstává už v 6:45, já ležím. Ještě rozdýchávám včerejšek a dopisuji zážitky ze včera. Vylézám až před osmou hodinou. To už je Frederico pryč. Aspoň tu mám klid. 

Pomalu zabalím všechny věci a i s nimi vyrážím dolů na snídani. Lehce se bojím možného dalšího obžerství, nemám na nic chuť. Dole je prázdno. Nikdo tu není a jídlo taky ne. Jen je tu jeden zapomenutý banán, tak ho beru s sebou. Ještě hodit něco do kasičky. To je vždy největší oříšek. Někde si o výši přesně řeknou, nejlevnější ubytování takto bylo za 15 Euro. Předevčírem paní za večeři chtěla zase 10 Euro. Tak už trošku tuším, co se sluší a patří, aspoň těch 25 bych měl dát. Nakouknu do kasičky, protože potřebuji rozměnit. Je tu 40 Euro. To dal tedy Frederico. Přidávám nakonec 30 Euro a přitom si znovu vybavuji tohoto postaršího drobného Itala, jak se včera spokojeně nadlábl a ještě si přidával a přidával. Nechápu to, kam to jídlo všechno nacpal. Asi už jsou italská těla na tento způsob večeře zvyklá.

Konečně tedy jdu. Zkouším úspěšně zkratku, kterou se dostanu opět na značenou cestu. Cesta mírně klesá do města Rieti. V tom mi zazvoní telefon, italské číslo. Beru to s mírnými obavami. Volá Elisa. Ptá se, jak mi je, co můj žaludek po vydatné večeři. Ještě si vzpomínám, jak jsem jí říkal o tom, že jsem měl během dne se žaludkem problémy. Říkám, že je to dobrý, poděkuji a loučíme se. Kdyby tušila, kde skončila její večeře.

Cestou míjím dva italské důchodce opět v protisměru. Taky jdou nějaké cammino, ale nerozumíme si. Umí jen italsky, tak jdu dál.

Město Rieti je příležitostí si něco koupit. Jelikož bagetu a sýr tahám už z Foligna z Lídlu, tak to vyhodnocuji jednoduše. Koupím si jen litr coly. Dnes se budu postit. Uvidíme večer, co na to žaludek. Nebudu nic riskovat. Město samotné mě nenadchne. Historické centrum jsem asi prošel, ale vlastně si tím nejsem jistý. Navštívil jsem dva kostely, objevil informační centrum, které ale bylo zavřené a výsledkem je nula razítek. Po ulicích se válí odpadky, měli by si tady udělat akci Ukliďme svět. Rychle odtud pryč.

Těsně za městem je místo na napuštění vody. Bude asi nějaká léčivá, vedle je nějaké sanatorium. Zvažuji, jestli si nenabrat, ale fronta důchodců s pětilitrovými nádobami v kombinaci s rychlostí tekoucí vody mi dávají odpověď, že ne. To bych tu byl do odpoledne.

Přímo naproti mě však zaujme rozcestník, který si musím vyfotit. Do Říma to je 100 kilometrů. Krása, to mi to odsýpá.

Cesta vede střídavě podél silnice (naštěstí pěšinou vedle ní) a podél říčky a později potůčku. Je to po rovině, tak hltám metry, co to jde. Než bude vedro nebo přijde nějaká krize. 

Už jdu ale dlouho v kuse. U potůčku se zastavím, lehnu si a troufnu si dát i banán. Zatím to dnes vypadá dobře. Přemýšlím, koho dnes potkám. Minimálně tu Argentinku. S ohledem na možnosti ubytování začala skoro jistě tam, kde já dnes končím. To bych ji mohl každou chvílí potkat. Za dalších pět minut je tu. Zdravíme se, zjišťuji, že jde do Assisi. Říkám jí, že bude spát, kde jsem spal já včera. No chápu, divný téma. Radši se se mnou rozloučí a je pryč. Jediný sociální kontakt na dnešní cestě a takto to podělat. Přitom to byla asi nejmladší poutnice, co jsem potkal.

Posouvám se dál a přemýšlím, jestli nevypadám jako nějaký úchyl, když poutnice takto rychle odešla. Co mě ale lehce hřeje a co jsem při rekordně krátké konverzaci od ní zjistil, tak že jsem její první.... První neněmecký poutník, kterého potkala. Tak mám radost aspoň z tohoto. Ta mě přejde, protože jsem zapomněl její jméno, tak vám ho sem nemůžu bohužel napsat.

Cesta ještě chvíli postupuje po rovině, ale už se odklání od potoka i silnice. Dostávám se k historickému mostu, který tu postavili Římané. Vypadá opravdu hezky. Dávám si zde pauzu a poté dokonce přes most přecházím. 

Cesta se začíná trochu zvedat, ale toto jsou jen krátká, byť prudká stoupání. To mi problémy nedělá. Pěšina se noří do lesa a prostředí mi připomíná krajinu u nás. Potůček, je to tu jako v našich lesích. Čas mám výborný a tak významně zpomaluji a užívám si cesty. Dám si i větší pauzu, již se blíží konec pouti a měl bych si začít utřiďovat myšlenky, které mě cestou napadaly a bylo by dobré je doma začít rozvíjet. Tak si chvíli píši. 

Dorážím do cíle, vesničky Poggio San Lorenzo. Je tu malé náměstíčko, kde je vše. Kostelík, tři bary a za rožkem obchůdek. Ubytovna pro poutníky je přímo na náměstí, vedle jednoho z barů. Venku před bary už sedí dost lidí. Jedna paní se mi ptá, jestli jdu na ubytování. Mluví ale italsky, tak ji lehce pohledem odbývám a jdu napsat majiteli. Odpověď příjde po chvíli, klíč je na baru. Jdu tedy dovnitř, paní co se mě před tím ptala, tak tipne cigaretu a vyráží do útrob za mnou. Je to barmanka a já trochu idiot. Fotí mi doklady, zinkasuje 15 Euro a dává mi klíč. 

Vycházím do poschodí domu nad barem. Je tu kuchyň, záchod s koupelnou, kde je i pračka, a dva pokoje po deseti postelích. Nikdo tu zatím není, zabírám jednu z nich a jdu se osprchovat.

Asi za půl hodiny doráží první spolubydlící. Je to paní ze Španělska. Vypadá dost unaveně a je to jednoznačně nejpodivnější poutnice, jakou jsem potkal. Putuje se svým černým psem. A teď pozor! Na cestě je už přes osm měsíců. Začala v Santiago de Compostela, teď prošla Římem, míří severně k Terstu, pak přes Balkán, Turecko a Sýrii do Jeruzaléma. Spadne mi brada. Zasypu paní, jejíž jméno jsem tradičně zapomněl, dotazy. Poprosí mě, jestli si může sdělat batoh a chvíli si odpočinout, pak že si popovídáme. Omlouvám se jí a nechám jí se zabydlet ve vedlejším pokoji.

Postupně potom od ní zjišťuji pár informací. Chodí kolem 15 km denně, teď má už za sebou přes 3000 kilometrů. Buď najde ubytování nebo rozdělá stan. To má i své nevýhody, má o poznání těžší batoh než já. Nejvíc jí to zatěžuje jídlo. Buď ho má a může zakotvit, kde potřebuje a pokud ne, je odkázána jít do nějaké vesnice, ale zase má lehčí batoh. 

I jí s velkým očekáváním dávám otázku, proč je na cammino? Prostě to přišlo a tak šla, lehce se rozohní o tom, jak mají všichni strach jít takovou cestu sami. Patrně ji to vyburcovalo k tomu prostě vyrazit. Čekal jsem něco hlubšího, je vidět, že dostat se na pouť lze mnoha způsoby.

Přejde k tématu večeře a říká, že dnes bude vařit, když je tu kuchyň. To zaujme i mě a jdu za ní do obchůdku za rohem. Nakonec kupuji gnocchi, boloňskou omáčku a říkám si paní prodavačce o nějaký sýr. Hned mi vybírá nějaký parmazán a cosi ukazuje. Malá část, velká čast. Nechápu. Po chvíli paní dá větší část ukrojeného kousku do stroje za sebou a sýr nastrouhá. To je panečku servis. Přidává k tomu i nepostrouhaný kousek a balí dohromady. To bude bašta. 

Dorážím zpět a natěšeně se pouštím do vaření. Myslím, že se fakt jídlo povedlo. Sním půlku a mám dost, bylo toho opravdu hodně, nesmím to přehnat. Pouštím se do umývání nádobí, zapnu teplou a v tom začne z ohřívače nad rohem linky doslova proudit voda. Tak teplou to umývat nemůžu. 

Mezitím se objevil další poutník, cyklista, odhadem okolo šedesátky. Je také ze Španělska, jede do Assisi a mluví jen španělsky, tak si moc nepokecáme. Bude spát ale se mnou na pokoji.

Do večera už jen tak pozoruji náměstí. Už odpoledne tam bylo živo, když se objevil školní autobus a spousta maminek, dědečků a babiček si přebírala svoje ratolesti. Největší zážitek byla ale doba kolem 17 hodiny. Náměstí bylo doslova nadupané lidmi v jednotlivých barech a všichni si povídali. Stáří, mladí, chlapi i ženský. A přitom nic nepili. Toto asi evidentně patří k místní kultuře a má to výborný sociální dopad. Tady bychom se mohli u nás inspirovat. U nás neexistuje prostor či forma toho, jak se mohou lidé takto často potkávat. Pěkný námět na přemýšlení před spaním.

Už jsem chtěl poznámky za dnešek takto moudře ukončit, když tu Španěl cosi hledá. Zapomněl si na předchozím ubytování nabíječku, kabel má, ale adaptér do elektriky tam nechal. Na dnešní noc má štěstí, je tu ve zdi i USB zásuvka, kterou mu ukazuji. Zítra si někde adaptér koupí Rozhovor před spaním mě ale pobavil, on španělsky, já napůl česky a anglicky. Ale nějak jsme se pochopili.

/fotogalerie/den-15/