Den 14 - Valliola - Santuario della Foresta

Dnes se nějak necítím. Ranní rituály probíhají již tradičně. Snídám v kuchyňce i s třemi dámami. Umývám si po sobě nádobí, balím a vyrážím. 

Pocity a neblahý pocit mě nezklamaly. Okamžitě od startu prudce stoupám a pozvolna zase nastupuje krize. Návaly pocitu zvracení, jdu a je mi vše jedno. Je mi špatně. V polovině kopce si lehám a odpočívám. Po pauze se nakonec vyškrábu až nahoru. Jsem přes 1000 metrů nad mořem. Je tu malá a tradičně zavřená kaple, tak u ní ve stínu odpočívám. Slunko svítí v plné parádě. Zatímco ráno to bylo příjemné, teď se to pozvolna začíná otáčet. Už je mi horko.

Nyní vyrážím dolů. Prvních 200 metrů převýšení je pořádný sešup. Připomíná mi terény někde z Alp, kdy sestupujete opravdu krůček po krůčku. Nakonec dorazím na kamenitou cestu. No spíše kamenitý pruh. Pořádně se po něm nedá jít. Cesta se postupně zlepšuje, stejně jako moje zdravotní trable. Už je mi fajn.

Dorážím do vesnice Poggio Bustone. Je celá vyskládaná v kopci. Nejdříve navštívím kostel, mají tu razítko do credencialu. Tak výborně. Postupuji vesnicí a tradičně zdravím všechny místní. Ve dvou případech mi paní nabízí ubytování. Asi je tu pěkný konkurenční boj a poutníci jsou dobrou příležitostí pro důchodkyně si vydělat trochu peněz. Sděluji jim, že dnes jdu dál, do jiné vesnice.

Poté nacházím jediný místní bar. Má otevřeno. Je tu v okolí poněkud živo, zrovna tu končí trhy. Objednám si sendvič a pivo. Už je mi dobře, tak proč ne. Sedím na zahrádce a odpočívám a poslouchám italštinu od okolních stolů. Nerozumím nic.

Nakonec se odhodlám a vyrazím dál. Cesta vede ve svahu, chvíli trochu klesá, chvíli stoupá, chvíli rovina. Tu se zjeví proti mě postava. Poutník. Je z Lotyšska a jde z Říma do La Verna. Prohodíme pár vět, mimo jiné zjistím, že dnes končí v Poggio Bustone, má to už jen kilometr a je půl druhé. Ubytování shání vždy až na místě.

Ploužím se dál, je mi zase špatně. Dělám si občas pauzy, až se po dvou hodinách dostanu do vesničky Cantalice. Hledám místní bar, kupuji colu a dávám si ibalgin. To už jednou pomohlo. Sedím na zahrádce a pozoruji místní chlapy. Předsedají si k jinému stolu a začínají hrát karty. Nevím přesně jakou hru, ale je pro čtyři. Do pár minut je okolo nich více diváků než hráčů. Je mi trochu lépe, nasadím batoh a jdu dál. Ještě dostávám razítko v místním infocentru a stoupám úzkými uličkami vzhůru. Najednou se zaseknu. Je tu plot, opravují to tu. Značka tu je, takže jsem správně, ale jak to obejít, tu není. Klesám zase dolů a hledám v uličkách cestu. Nakonec nacházím. Toto bylo opravdu jako bludiště. Dorazím na silnici. V protisměru je pro poutníky hezká cedule, že mají jít jinudy. Tak jsem ji patrně někde dole přehlédl. A nebo se na informace pro protisměrné poutníky vykašlali. 

Je mi patrné, že tato cesta se mnohem více chodí z Říma do Assisi než jak jdu já, naopak.

Po pár metrech potkávám poutníka. Má poutnickou hůl a trochu vzhledem připomíná starověkého poutníka. Jmenuje se Francesco. Je z Chorvatska. Jde cestu i s kolegyní. Vloni už šel severní trasu z La Verna do Assisi. Je příznivec svého jmenovce Františka, což uvádí po chvíli i jako důvod proč tu je. Pochopil jsem, že snad při cestě i pracuje. Přijde mi to, že dopoledne pracuje a odpoledne se posunuje. Je totiž dost hodin a podle toho co říká, tak má za sebou tak 5 km. Loučíme se.

Po chvíli potkávám jeho kolegyni. Postupuje pomalu, kochá se. Zaujme mě to, že byť je Chorvatka, tak má podle vzhledu africké předky. 

Cesta postupuje příjemně dále. Už je mi dobře a s postupujícím časem slunce není tak spalující. Po cestě míjím ještě dům, patrně muzeum k památce Miss Itálie z roku 1953 a herečce Marcella Mariani. Zahynula s fotbalovým týmem v roce 1953 při leteckém neštěstí nedaleko Rieti, tak je tu o tom cedule. Dorážím ke klášteru Santurio della Foresta. Odtud ještě kilometr do prázdninové domu, kde mám nocleh.

Vítá mě dle plánu dcera majitele. Její otec je dnes pryč a je to evidentně cammino nadšenec. Jsou tu dva domky. Jeden pro rodinu, jeden pro poutníky. V poutnickém domě je dole jedna velká prostora. Stoly, kuchyně, tady bude snídaně. A asi jsou tu i po večerech poutnické dýchánky. Nahoře jsou 2 byty. Jeden s názvem Francesco pro muže, Chiara pro ženy. V bytě či spíše velkém pokoji je 8 poutnických postelí, záchod a koupelna. 

Dnes je tu i Frederico z Itálie, který putuje po cestě Sant Bernadetto, což je další poutní trasa, která vede v těchto místech souběžně s Via di Francesco.

Večeře probíhá patrně netypicky ve vedlejším domě. Sedíme u stolu s dcerou pana majitele Elisou, jejím manželem, jejich dvěma, odhadem asi čtyřletými syny, a Fredericem. Nejdříve přichází první chod, špagety. Super. Dozvídám se poté, co je to scarpato. Je to v překladu mála bota a říkají tak vytírání zbytků talíře chlebem. Tak tedy všichni provádíme scarpato. Pak přichází druhý chod, vepřové paličky, k tomu kapusta a bramborové lupínky. Popíjím homemade červené víno, které se moc nedá pít. Ostatní pijí bílé, trochu lituji svojí volby. Jsem fakt plný až po krk. Konverzuje se vesměs v italštině, občas mě zasvětí a mluvíme anglicky. Manžel od dcery majitele vypráví, jak ho jako zahradníka před asi třemi lety koplo nějaké vedení velmi vysokého napětí, spadl, potloukl se, byl v bezvědomí. Ale stal se zázrak, přežil. Stalo se to při nějakém ořezávání větví. Dozvídám se také, že zítra u nich spí nějaká poutnice z Argentiny. Tak si v duchu říkám, že určitě půjde v protisměru, tak to bude příjemné oživení pro zítřek. Když pak říkám svým hlubokým hlasem "no", že už opravdu nic nechci, začnou živě diskutovat o tom, že jsem jako Mr. Bean. Tak jim ještě párkrát řeknu "no", ať mají radost. Smějí se.

Loučím se, mám dost. Paní se mě zeptá, jestli nepočkám na moučník. Nakonec neodolám a dám si výbornou buchtu. Po chvíli neodolám ani jahodám, ty fakt bodly. Jako šláftruňk si říkám o Montenegro, dostávám ale jejich vlastně vyrobenou grappu. Vypráví, jak ležela v kaštanových sudech a je vyrobena z vína, resp. ze zbytků vylisovaných hroznů. Má něco přes 40 procent alkoholu. 

Toto je pro dnešek tečka. Loučím se podruhé a tentokrát již opravdu odcházím na pokoj. Elisa i s manželem se se mnou objímají a přejí šťastnou cestu.

Jsem opravdu plný a je mi dost špatně. Polovinu večeře vidím bohužel znovu, dávám si endiaron a igalgin a snažím se usnout.

/fotogalerie/den-14/