Den 13 - Precetto - Valliola

Noc probíhá jako již tradičně. Občasně mě budí bolesti nohou ze spaní. Na pokoji mi bylo chladno, tak jsem si radši vytáhl spacák a spal v něm.

Snídani mi připravila paní domácí jako jedinému ubytovanému v nádherných sklepních prostorách domu. Strop byl krásně klenutý a připadal jsem si jako v nějaké starodávné krčmě. Tentokrát vynechávám sladké. Mám tu jemně nakrájený pršut, tak neodolám.

Vyrážím kolem půl deváté. Cesta pokračuje údolím řeky Nera. Nejdříve do Arrone a pak nějaký kus za něj. Pak začne strmě stoupat vzhůru. Začíná tu také být nějak živo. Dorážím do centra dění. Stánky, bufety, restaurace. Mám hlad, tak se nenechávám ani moc přemlouvat náhončími, kteří zachytávají turisty a snaží se je dostat ke svému stolu. Je tu tedy pěkný konkurenční boj. Dám si salát a pivo a zjišťuji, kde to vlastně jsem a proč je tu tolik lidí. Jsem u Cascata delle Marmore. Je to největší umělý vodopád světa s výškou 165 metrů. Vodopád vybudovali Římané v roce 271 před naším letopočtem. Vodu do něj pouští jen o víkendech, pustí bezpečnostní sirénu a pak už se to valí. Standardně jinak voda končí v elektrárně. Mám štěstí, je neděle. Vyrážím si vodopád prohlédnout, ale pozor, vybírají tu vstupné 13 Euro. Tak to se mi za to nechce dát, je to pro mě zacházka a kvůli pohledu na vodopád mi to přijde hodně. Ještě zkoumám ze setrvačnosti ceduli se slevami a co nevidím? Pilgrims (poutníci) to mají zadarmo. Konečně nějaká hmatatelná výhoda toho, že jsem oficiální poutník. Vcházím dovnitř, ukazuji svůj credencial a dostávám do něj i razítko. Uspokojen snad už ani nemůžu být víc, tak scházím k vodopádu. Je to úchvatná podívaná. Dostávám se až k Belvederu, odkud je na nejvyšší část vodopádu nádherný pohled. Až večer bohužel zjišťuji, že jsem mohl klesnout ještě níže až k Balkonu milenců, odkud je prý nejkrásnější pohled. Respektive jsem si spletl Belveder s Balkonem, takže v té době uspokojen pohledem z Balkonu milenců stoupám zase zpět a napojuji se znovu na trasu.

Cesta vede podél jezera Lago di Piediluco. Většinou podél vody a po rovině. Dorážím do Piediluco, je to vesnice na břehu jezera. Narážím na kostel Svatého Františka a zjišťuji, že tu mají razítko. Výborně, vydělávám credencial z batohu a jsem nemile překvapen. Mám v něm mokro. Nevím, jak se to stalo, asi nějaký problém s vakem na vodu. Každopádně credencial je navlhlý a ještě nějaké další věci. V kostele nikdo není, tak si sedám vedle razítkovacího stolu do motlitební lavice a vydělávám věci z batohu a utírám. Zkazí mi to trochu den, ukazuje se, že mi lehce navlhlo i testimonium z Assisi.

Pokračuji vesnicí podél pobřeží. Všude je spousta restaurací přímo na břehu. U jedné, která nevypadá noblesně jako jiné, prostřené plátěnými ubrusy, tak usedám. Zde ubrusy nejsou, ale vypadá to tu příjemně. Dávám si podivnou kombinaci Coca-Colu a pivo. Nevím, co mě to napadlo. Než přechlazenou colu dopiji, tak už je pivo nepitelné, ale i tak se ve vedru překonám. Pobřeží pozvolna přichází o restaurace a objevují se piknikovací plochy i travnaté pláže. Je tu všude plno lidí, především ve stínu. Na jedné pláži zastavím a dávám si pauzu. Voda není úplně super lákavá, ale smáčím si v ní svoje znavené poutnické nohy.

Po pauze jdu dál, cesta vede ještě chvíli podél jezera, pak podél silnice a nakonec se ostře zanoří vzhůru. Do vesnice Labro je to pěkný krpál. Zjišťuji, že se tu nějak změnilo značení. Už tu nejsou naprosto dokonalé směrovky na každém kroku. Jsou tu větší, za to vám nic neřeknou. Jen to, že jdete správně. Možná je to tak lepší. Říkám si, že už jsem možná přešel do dalšího regionu. To si ověřuji a je to opravdu tak. Již jsem v posledním, třetím regionu na své cestě, Lazio.

U brány do vesnice Labro potkávám poutnici, jde v protisměru a je ze Švýcarska. Je starší jako já, prohodíme jen pár vět, popřejeme si Buon Cammino a vcházím do vesničky. Zastavuji v místním infocentru, i když je to vlastně něco úplně jiného. Je to jedna místnost, celá prosklená do ulice. Uvnitř je stůl, knihovna naplněná knihami a automat na pití. A do toho jsou tu tři italské důchodkyně. Ptám se jich na razítko, chvíli trvá, než se pochopíme, ukazují mi automat. To je asi opravdu to jediné, co jako poutník v tomto infocentru můžu využít. Dočasné nedorozumění dokonce způsobilo, že si dámy mysleli, že nemám peníze a chtěli mi je na nějaký nápoj dát. Nakonec se vše vysvětlilo, razítko tu opravdu není, tak si koupím colu a chvíli klábosím s dámami. Naštěstí dávají zdatně angličtinu, tak se konverzace docela daří. Jsou z Benátska a udělali si víkendový výlet. Teď jdou dolů do Piediluco. Loučíme se a já postupuji ještě pár kilometrů střídavě po rovině či do mírného kopce do vesnice Valliola.

Přesnou adresu ubytování se mi nedaří najít, tak vytahuji telefon a volám. Paní mluví jen italsky, tak jsme trochu v pasti. Nakonec říká, že mám počkat před restaurací. Tu vidím, tak čekám. Přijede paní, ubytování je hned nad restaurací. Pokyny mi radši předává její dcera po telefonu v angličtině. Paní je připravena mi uvařit večeři, snídani mám dokonce již nachystanou v ledničce. Rozcházíme se s tím, že prověřím, jestli v restauraci vaří a pokud ne, napíši jí a ona večeři přiveze. 

Paní odjíždí, tak jdu na průzkum. Restaurace nefunguje, v provozu je jen bar. Tak se rozhodnu si něco dát a do toho píšu paní, že tedy večeři od ní beru. Na pivo nemám chuť, dal bych si v horkém nedělním podvečeru nějaké dobré frizzante. Paní několik minut hledá. Nakonec se spokojím s červeným frizzante, aspoň to zkusím. Bílé nemá. Pokus nedopadl úplně dobře, červené se pít moc nedá. Beru si zbytek menší lahve na ubytování.

Po hodince se objeví paní domácí s těstovinami a růžovým vínem. Nebudu večet sám. V mezidobí dorazily tři poutnice z Rakouska. Povečeříme spolu na prosluněné terase. Jsou to spolužačky ze školy, kde studovaly před více než 40 lety. Tak si snadno dopočtete, kolik jim asi je. Čas je zavál do různých míst, jedna bydlí v jižním Tyrolsku, což je už v Itálii, mluví i pěkně italsky. Další je z Tirolska, od Innsbrucku a třetí z Horního Rakouska. Dámy jdou opačným směrem a chodí tak polovinu kilometrů denně než já. Brzy se ochladí, tak se stahujeme do svých pokojů.

/fotogalerie/den-13/