Den 12 - Spoleto - Precetto

Že noci nejsou nic moc, to už jsem si zvykl. Tato se ale obzvlášť nevydařila. Je mi nějak zle. Jako by se mi chtělo zvracet, ale přitom to nejde. Druhou polovinu noci jsem propotil. Lituji, že jsem si po pár dnech nedal na dobrou noc Montenegro, nechtěl jsem ho pít sám. Čtyřicet bylin, které obsahuje, by jistě vyřešilo tyto problémy. V noci jsem do sebe nasoukal endiaron a paralen, ale je mi stále mizerně.

Jdu s velkou námahou na snídani, kterou mám tentokrát v ceně ubytování. Stěží do sebe dostanu croissant a čaj. Vracím se na pokoj a při příchodu se mi udělá úplně špatně. Nemocniční aroma v kombinaci se zasmrádlým oblečením, to prostě nechceš. Rychle odsud pryč. Balím a vyrážím.

Jak jsem si předsevzal, vyjíždím místním metrem pro pěší až na vrchol města. Obejdu hrad až k úchvatnému historickému mostu přes údolí. Teď ho jen přejít. A ouha, je zavřený. To snad ne! 

Zrovna u mostu zdravím jednoho místního pána, takový mladší důchodce to je. Říkám mu, kam jdu a že mám problém s mostem. Až moc ochotně mi ukazuje z vyhlídky cestu a ještě mě kousek doprovází a už po několikáté opakuje, kam mám jít. Naštěstí anglicky. Pochopil jsem to už napoprvé a navíc mám mapu v mobilu, tak si poradím. Vždycky když se chci od něj oddělit, tak mě chytí lehce za ruku a znovu mi opakuje, kam mám jít. Nakonec se ho zbavuji a klesám zpátky do města. Odtud k benzince a po silnici zase nahoru. Asi za hodinu se konečně dostanu na druhou stranu mostu. Výborně. Jednak jsem vyšel později a teď ještě toto. A to mám dnes v plánu takových 25 km a jeden pořádný kopec.

Začínám zvolna stoupat na Monte Luco. Nevolnosti jsou teď kontinuální, chce se mi zvracet, ale nejde to. Do toho jsem jako v mátohách, sotva jdu, motá se mi hlava, možná mám horečku? Nevím. Může to být cokoliv, od úpalu, přes střevní chřipku, oldózu či covid. Je mi to jedno, Prožívám podruhé na cestě svoje setkání se smrtí. Jdu a soustředím se jen na další krok. Nic dalšího mě nezajímá. A tak pomalu jdu až se vyloženě doplazím ke klášteru na Monte Luca. Klášter mě v mém stavu vůbec nezajímá. Došourám se ke zdejšímu kiosku a objednávám si jednu kolu. Snad mě to pomůže. Jsem fakt vyřízený a za sebou mám skoro 500 metrové převýšení. Lehám si do trávy na zdejší louku, hlavu ve stínu kmene stromu. Dám si ibalgin a do toho srkám colu, která mě zaujme. Má český nápisy. Až na jeden drobný rámeček s textem v italštině, je vše česky. Zajímavé. Ležím a snažím se dát přes půlhodiny dohromady. 

Nakonec se mi to daří. Před odchodem si to tu rychle prohlédnu. Jsou tu velké louky jako stvořené pro piknik. Bude to takové výletní místo na kopci, vede sem i silnice. Jeden starší pár si tu piknikuje a k tomu jim hlasitě hraje opera. Působí to zvláštně.

Postupuji převážně lesem, ještě cesta vede trochu do kopce. V tom uslyším hluk motorek. Tady? Vždyť ta cesta je dost rozbitá a úzká. Za chvíli jsou tu, ustupuji radši stranou. Projíždí jich odhadem patnáct. Stojím na straně, občas mi některý z nich poděkuje mávnutím ruky, že jsem uhnul. Poslední neviděl, kudy před ním ostatní jedou, a zvolil souběžnou druhou pěšinku. Tu neustál, tak položil motorku na zem. Vypadá to, že se z toho vyhrabe sám, tak postupuji. 

Dostávám se na hřeben a odkrývají se pěkné vyhlídky. Na vzdáleném kopci je dokonce ještě sníh. Tady? Ve středu Itálie? Teplota je přes 20 stupňů.

Cesta vede po vrstevnici až na pěknou louku s rozcestníkem, pravděpodobně nejvyšší bod dnešní trasy, cca 950 metrů nad mořem. To jsem začínal dnes někde kolem 300 m.n.m. Lehám si na louku a užívám si sluníčka.

V tom se objeví poutnice. Paní v protisměru jde z Rieti do Assisi. Je z Německa, kousek od českého Chebu. Krátce pohovoříme a loučíme se.

Začínám sestupovat. Zarazí mě nápis na kameni, kavárna 800 m. Cože, tady v horách. Asi je tím myšleno převýšení dolů nebo je to vtip? Něco mi ale říká, že by mohla opravdu přijít. Najednou se zjeví další cedule s šipkou, že 20 metrů je kavárna. A to jsem stále v horách na pěšině v prudkém svahu. Okolo jsou nějaké další nabarvené kameny, tvoří jakousi galerii v přírodě. Přicházím k malé kamenné budově. Před ní sedí tři Italové na improvizované lavičce a s nimi další Ital, provozovatel. Tři Italové jdou jen jednodenní přechod, nejsou to poutníci a po chvíli se loučí a odchází. Zůstávám s Mariem, zdejší atypickou postavou. Ptá se mě, jestli si dám kávu, odmítám a požádám o čaj. Mario zajde dovnitř a po nějaké době donese čaj. Zasedneme a povídáme si.

Mario pracoval jako programátor. Před necelými dvěma lety toho nechal, vzal si jen stan a vydal se žít do hor. Nyní žije v této malinké poustevně a říká, že je šťastný. Je tu sám, ale v sezóně chodí poutníci, takže tak úplně sám není. Vodu má z nedaleké studánky a pro jídlo si jednou za čas zajde s batohem do Spoleta. Což je ten brutální výšlap, co mám právě za sebou. Budova je vlastně malá horská kaple, která byla opuštěná. Mario si ji zabydlel. Má tu gauč i kamna. Příjemně se s ním povídá, je to takový novodobý poustevník. I když ne v náboženské rovině. Už jednoho takového znám z Čech a byť to působí bizardně, tak je to inspirující. Vidět člověka žijícího na okraji společnosti, jak je takto šťastný, tak si říkám, že to má něco do sebe. Bavím se s ním i o tom, že pro mě tento život není, neboť žiji vizí spojovate, tak nemohu být někde na okraji. Což plně respektuje. Rovněž mi říká, že tudy chodí jen asi 300 až 400 poutníků za rok. Oproti tomu z La Verna do Assisi desetkrát více.

Tady by se dalo povídat ještě dlouho, ale už je třeba vyrazit. Hážu mu dobrovolný příspěvek do mističky za osvěžující čaj a vyrážím. Ještě dalších sto metrů potkávám různé nabarvené kameny či sochy či jiné výtvory, které jsou jeho dílem. Míjím i studánku. 

Cesta vede dál po vrstevnici, ale v ostrém svahu. Někdy je pěšinka opravdu úzká. Naštěstí je mezi stromy, což je s ohledem na vedro i pocit bezpečnostni lepší. Postupně se proklesám až do vesnice Ceselli. Dám si malou zastávku a zjišťuji, že mám před sebou stále ještě deset kilometrů. Naštěstí po rovině. Cesta kopíruje tok řeky Nera.

V osadě Celleponte mě zaujme větší unimobuňka. Má otevřené dveře, vlezu dovnitř a dotazuji se čtyř důchodců, jestlii je to bar. Je, mám štěstí. I když, jak se to vezme. Mají tu akorát kávovar a ledničku. Kávu nepiji a v ledničce mají jen vodu a nějaký divný tvrdý alkohol. Na Montenegro to nevypadá. Pivo taky nemají. Nakonec si dám ice tea, to je snad jediný, co si můžu dát. Sednu si k pánům a lehce se snažím konverzovat, moc to ale nejde. Postupuji dál do vesnice Precetto, kde mám zajištěn nocleh. Ten nacházím bez problémů.

Na večeři vyrážím do nedalekého baru. Dám si pro zahřátí čaj, už se ochladilo a ubytování není nejteplejší. K tomu ještě dvě sklenice vína a dva sendviče. Neponechám ale nic náhodě, dávám si na odchod Montenegro. Snad už mi bude dobře.

/fotogalerie/den-12/