Den 11 - Trevi - Spoleto

Ráno je už rutinní. Hygiena, zabalit věci, najít nejbližší bar či kavárnu, dát si čaj a croissant a vyrazit. Tentokrát jsem si koupil ještě sendvič, dnes nebude po cestě žádné občerstvení, až těsně před cílem. 

Vycházím, na náměstí rozdělávají stánky, bude tu dnes trh. Cesta se celý den různě vlní. Vede přes pár osad. Pořád jsem pár stovek metrů nad rozlehlou rovinou či údolím. Tak se mi naskýtají krásné rozhledy a to hodně daleko. Některé kopečky na trase jsou dost strmé, ale i v poledním vedru si s nimi poradím. V osadě Poreta obědvám koupený sendvič a zase šlapu dál. Ráz cesty se významně nemění. Občas potkám nějakého místního, pozdravím. Párkrát se mi stane, že by si chtěli se mnou pokecat, ale vše jsou to důchodci, bez pořádné italštiny mi to s nimi moc nejde.

Přicházím do vesničky Eggi asi pět kilometrů před dnešním cílem. Paní zrovna otvírá bar, dám si pivko a panini. U baru mě zaujalo moderní osvětlené hřiště i s tribunou na nějaký sport podobný petanque. Už jsem o tom něco slyšel, ale na název si nevzpomenu.

Přicházím do Spoleta, dnešního cíle, které mě překvapilo poněkud netradičně. Leží celé v kopci a ten není úplně krátký ani mírný. Co dělat, budu si ho muset vyšlápnout. A hle, co nevidím, eskalátor. Naskočím a už si to frčím do kopce. Nakonec není jenom jeden, odhaduji, že jich bylo asi osm a dostávám se na vrchol města. Paráda. 

Procházím městem a jdu zkusit štěstí ohledně razítka do credenciálu. Od Assisi nemám žádné nové. Nikde na cestě jsem nic nenašel. Zamířil jsem zkusit štěstí do informačního centra. A výborně, pán mi opatrně dává otisk do credenciálu. Spokojen si sedám na hlavní náměstíčko a dávám si zasloužené pivko.

Na ubytování je to z kopce dolů a je tentokrát poněkud zvláštní. Jedná se pravděpodobně o nějakou bývalou církevní nemocnici či domov pro seniory obklopený parčíkem. Patrně část objektu takto stále slouží, zbytek se pronajímá jako hotel. Pokoj připomíná a voní nemocnicí. Ale vše je čisté, nemám si na co stěžovat.

Na večeři vyrážím do města. V mapách jsem objevil jakýsi tunel pod celým městem, tak to jdu prozkoumat. Měl bych se jím dostat na náměstí, kde už jsem byl. Tunel začíná u velkého krytého parkoviště. A vyklubalo se z něj takové metro pro pěší. Rozsah mě naprosto ohromil. Je dlouhý 650 metrů, jsou v něm rovné eskalátory, jak je znám z letišť. Vede mírně do kopce a má asi pět zastávek. Pod tím si představte odbočku, která je zakončena výtahem, respektive dvěma, každý pro 20 osob. Výtahem vyjedete přímo na povrch, do historického centra, ocitl jsem se takto v průjezdu z jedné z budov. Opravdu jsem něco takového ještě neviděl. Mají tu i plánek tras. Dvě už jsem jel, třetí je trochu jinde, tu už zkoumat nebudu. 

Dávám si na náměstí v bufetu pizzu a pivko. Dnes večeřím po dlouhé době sám. Katherine a Michael se neozvali, respektive ozvali až v 9 večer, bydlí asi 3 km od centra a půjdou patrně jinou trasu, takže už se asi neuvidíme. Vracím se metrem do ubytování, ještě to vezmu do nedalekého Lidlu, koupit něco na zítřejší cestu. V ubytování mám i snídani a ráno bych chtěl využít i s batohem metra, abych se dostal až na vrchol města, odtud totiž zítra pošlapu hned po ránu asi 5 km pořád do kopce. Takže ve městě už nebudu mít možnost nakoupit. Ještě v Lidlu, opět neúspěšně, hledám opalovací krém. Tak to dojedu pěkně spálený. Na hlavu používám šátek na krk, ze kterého si dělám čepici. Zato obličej už mi pěkně hoří.

Dnešek byl fajn, jen mi chybí nějaký sociální kontakt. Ale mám mít, co jsem chtěl. 

/fotogalerie/den-11/