Den 1 – Braga – Ponte de Lima

Odpoledne a večer před prvním dnem jsem si probrouzdal ulicemi Bragy. Je to město kultury Portugalska pro rok 2025. V ulicích visela výzdoba věnovaná Svatému týdnu. Razítko do credencialu se mi povedlo zajistit v místním turistickém a informačním centru. Je tu taková sváteční atmosféra, dokonce jsem potkal jakési procesí s ozdobenými kříži a zvony. Šli a zvonili.

Večeři jsem měl parádní – dal jsem si tresku à la Braga a k tomu výborné červené z portugalského údolí Douro. Výborné naladění na ráno, čeká mě ostrý start, 36 kilometrů z Bragy do města Ponte de Lima.

Ráno vstávám brzy, již v 7 hodin stojím na ulici a vyrážím. Je zataženo, takže je trochu ještě tma a lehoučce mrholí. Teplota kolem 10 stupňů. Procházím prázdnými ulicemi, potkávám dva starší poutníky, ale míjím je. Napojuji se na značení Svatojakubské cesty. Mušličky a žluté šipky jsou opravdu na každém rohu, stačí se dobře dívat. Nořím se z centra, postupně řídne zástavba. Narážím na bizarní pohled – vidím úplně nové bytové domy, a hned vedle nich se pasou krávy.

Postupuji dál a zaujme mě jedna vinice, resp. více vinic. Na pár metrech je tu několik způsobů pěstování – ten nejzajímavější je na kmenech stromů. Myslel jsem si, že je to jen náhoda, ale všímám si celé řádky. Vedle toho je réva na vysokém úvazu a do třetice ještě jeden způsob. A všechny jsou na naše poměry velmi netradiční.

Procházím rovinou, občas nějaký dům. Nic zajímavého – jsou to domy z betonu či patrně z cihel. Začíná pršet. Naštěstí jsem dobře vybavený, tak mi to nedělá problém. Říkám si, že je to vlastně ideální počasí. Je mi akorát – není mi vedro ani zima. Nepere na mě slunko.

Po osmi kilometrech jsem ve Vila de Prado, je zde moderní kavárna. Dávám si nějakou buchtu a svůj oblíbený zelený čaj. Chvíli posedím a šlapu dál. Po dalších asi šesti kilometrech dorazím k benzínce, zde si dám colu a croissant. Sedám si, z televize se dozvídám, že zemřel papež. Posmutním, měl jsem ho rád.

Cestou mě provází stále nějaké výstřely. Zní to jako ohňostroj, ozývá se to z různých míst. Trošku mám obavy, že by to mohl být nějaký hon. Ale vždy je to docela daleko ode mě.

V jedné z vesniček jsem zachytil v boční uličce zvonění. Vidím kněze, děti a zvonky – jako by chodili dům od domu. Hned za rohem je posezení. Sundám batoh, chvíli spočinu a čekám na tu sešlost, abych si ji vyfotil. Nedorazí. Projede několik aut. Podle mě to byli oni – přesouvají se auty. Vytáhnu telefon a zjišťuji, že jde opravdu o zvyk zvaný Compasso Pascal. Skupina farníků, často doprovázená farářem, obchází domy ve vesnici se zvonky, křížem a někdy i soškou Krista. Při každé zastávce žehnají domu i jeho obyvatelům, čímž přinášejí radostnou zvěst o Kristově vzkříšení. V některých domech je farář dokonce pozván i dovnitř.

Před některými domy byly navíc vytvořené nádherné květinové stezky – z okvětních lístků nebo barevných pilin. Tyto ozdobné cestičky vítají přicházející Compasso a vyjadřují úctu a pohostinnost. Celé to na mě dýchá hlubokou tradicí a připomíná mi naše velikonoční pomlázky a koledování – jen v úplně jiném duchu.

Nabírám vodu a jdu dále. Šipka mě vede do lesa. Po několika stech metrech se však ztrácí. Musím zpět. Dostanu se k šipce a všimnu si pod ní vyryté jiné – opačným směrem. Tady evidentně oficiální značení selhalo. Zapínám věrného pomocníka Mapy.cz a navádím se na správnou trasu.

Začíná mě trochu trápit hlad. Nevzal jsem si vůbec nic, spoléhal jsem na kavárny po cestě. Teď už jsem přes deset kilometrů nikde nebyl. Pár jsem jich potkal, ale byly zavřené. Potkávám u silnice restauraci. Zrovna tam jdou čtyři košilatí borci. Zaháknu se za ně a deru se dovnitř. Je to tu malé. Pro mě prý stůl není. Načančaní pikolíci mě s úsměvem vyperou ven. Sem nezapadám.

Jdu dále. U jedné vyvýšené zahrady bez plotu leží nějaké pomeranče. Většinou jsou shnilé. Ale ten jeden vypadá krásně, jen je trošku dál. Ještě že mám hůlky – připíchnu si ho a pěkně s ním do kapsy. Za chvíli potkávám autobusovou zastávku, sedám si a pomeranč sním. Byl výborný.

Opět mě provází výstřely. Nevydržím to a začnu na mobilu zjišťovat více. A hle – nejde o hon, ale o foguetes. Jde o hlučné petardy, které symbolizují radost z Kristova vzkříšení. Nezáří jako ohňostroj, ale o to víc duní. V tu chvíli mi vše dochází – i tohle je součást Velikonoc. Kristus vstal – a tady se to slaví opravdu naplno. Radostí i rachotem. Asi by se ale dost divil.

Tři kilometry před cílem narážím u silnice na kavárnu. Je to ale spíše bar. Připomnělo mi to ten italský – u jednoho stolu plkají čtyři důchodkyně, venku pár chlapů popíjí pivo. Všichni mohutně diskutují. Je to tu jako v úlu. Dávám si malé pivo a k tomu buchtu, nic jiného tu k jídlu není.

Na posledních kilometrech procházím ještě golfovým areálem. Přicházím do Ponte de Lima. Ubytování jsem si zarezervoval v hostelu. Na recepci mi dají razítko do credencialu, ale pozor – voskové. Je to taková pečeť. Pokoj je pro tři. Jsme tu já, mladý Ital a postarší Francouz. Domlouváme se, jak ráno. Snídaně je od sedmi. Potřebujeme ale brzo vypadnout. Čeká mě ještě jeden takto dlouhý úsek do Valençy – 36 km. Oproti dnešku je tam jeden kopec, nějakých 400 výškových metrů. A na noze mám první puchýř. To bude výzva.