Přesun do Portugalska 

Nastal čas, dnes ráno jsem vyrazil. Připadal jsem si jako poutnický mazák. Zabaleno jsem měl v pohodě za pár hodin, žádné velké přípravy. Autobusem z Brna na letiště do Vídně. Bezpečnostní prohlídka, z té jsem již neměl obavy, po roce opět nebyl problém s mými trekovými holemi. Dokonce ani při boardingu jsem nic nemaskoval.

Přilétám do Lisabonu. Kupuji si lístek, resp. kartu na metro. Platím kartou v automatu. Na konci to chce jakýsi pin, nechápu. Každopádně kartu mám a funguje. Do metra mě pustí. Jedu tři zastávky na Lisboa Oriente. Zde je vlaková stanice. Mám tu první zádrhel dnešního dne. Karta pro výstup z metra nefunguje. Že bych ji přece jen nějak špatně koupil? Co teď? Musím jednat, než si mě někdo všimne. Vedle procházejí turniketem dvě holky. Zavěsím se za ně a procházím rychle otevřenými dvířky. Ups, dvířka mě skříply. Naštěstí se zase otevřely, asi kvůli bezpečnosti. Rychle procházím a mizím.

Vycházím před nádraží, mám dvě hodiny do odjezdu vlaku. Popojdu o asi 200 metrů až k moři. Míjím areál, kde se v roce 1998 konalo světové Expo na téma oceánů a budoucnosti lidstva. Svítí sluníčko, je krásné pozdní odpoledne. Sednu si k moři, nade mnou jezdí lanovka, zvláštní. Přede mnou ohromný lisabonský most. Sedám si na lavičku, svlíknu ze sebe přebytečné vrstvy. Jdu si koupit online jízdenku na vlak.

Hledám, klikám, nyní už jen zadat kartu. Otevřu peněženku. Kde je moje karta? Ne, ty jo, já ji někde ztratil. V duchu si říkám pár sprostých slov. Snažím se soustředit, ale moc mi to nejde. Panika. Zachovej klid. Co teď? Vlezu do mobilního bankovnictví a blokuji kartu. Pro jistotu se dívám, zatím jsou tam jen mé platby.

Klid. Nejdříve si dořeš nákup jízdenky. Mám naštěstí ještě jednu kartu. Vyřešeno.

První nápad – půjdu po svých stopách směrem zpět k nádraží. U toho šmejdím očima po zemi. Pořád se ale nekoncentruji. V nádražní hale se zastavím. Uklidni se. Přemýšlej. Soustřeď se. Podívej se v klidu znovu, už asi počtvrté do peněženky. Karta není na svém místě. Druhá karta ano, občanka také, kartička pojišťovny také. A co to je za ní? No, jsem to ale hlupák – moje karta. Opět si v duchu řeknu sám sobě několik sprostých slov, ale začínám se usmívat. Byla by to nuda, kdybych nic na cestě nevyvedl.

Stoupám na nástupiště a čekám na vlak. Se zpožděním si tady hlavu nelámou. Na perónu, odkud mám jet, stojí ještě předchozí vlak, který už měl dávno odjet. Ale nakonec se dočkám a nastupuji do přeplněného vlaku. Celkem ve vlaku trávím i s jedním přestupem tři hodiny a vystupuji v Castelo Branco, v překladu Bílý hrad. Už je deset večer, mám zde zarezervovaný hostel. Je asi kilometr od nádraží, ale našel jsem ho bez problémů. Mám sdílený pokoj pro čtyři lidi a jsem zde sám. Vše je tu hezky čisté, jsem překvapen. Jsou zde povlečení i ručníky... a už je tu hned úkol na zítra – uvědomil jsem si, že jsem si nevzal ručník...