Trasa byla zajímavá a členitá a vedla italským venkovem.

Už zbývá si jen pořádně vychutnat Řím.

Řím dobyt

Takový obyčejný den

Pohodový den i s opalováním.

Nejzvláštnější poutnice.

Co mi to ten žaludek dnes dělá?

Dnes to byl takový pěkný nedělní výlet 

Krize.

Metro pro pěší, překvapení na trase.

Opět putuji sám

Loučení. První cíl je za mnou.

Přibližují se k Assisi a obdivuji krásy Umbrie.

Odpočinkový den.

Tento den jsem si vážně užil.

Další den na trase, potkám konečně nějaké poutníky?

Další den na cestě.

Tentokrát jsem si šáhl na dno.

Zážitky z druhého dne.

Něco o místě startu

Je to tu, vyrážím. A jak se mi cestovalo na start své pouti?

Celé to začalo někdy na konci léta, kdy jsem uvažoval, jakou další výzvu absolvovat. Opět jsem cítil, že je třeba si naplánovat nějaký čas pro sebe, pro takový malý restart.

Již před nějakým časem si mě našla myšlenka poutnictví. Ani nevím, kde se to vzalo, asi z vyprávění přátel či kolegů či to na mě někde vyskočilo na internetu, kde jsem si přečetl nějaký příběh. Začal jsem si v té věci něco zjišťovat, koupil jsem si nějaké knížky o putování do Santiaga de Compostela.

Celý tento příběh začal o loňských vánocích. Při přemýšlení, co své rodině darovat, jsem dostal nápad dát jim čas, který můžeme v rámci rodiny strávit spolu, tedy respektive naše mužská a ženská část zvlášť. Svoje ženy (manželku a dceru) vánoční dárek nasměroval na akci Královny a princezny. Mě a mého syna nasměroval původně jinam, ale protože to tak mělo být, tak nakonec jsme čas prožitý společně se synem strávili na úžasné akci Přechodový rituál pro chlapce a dívky.

Chcete vychovávat svoje děti ke společnenské odpovědnosti. Mám tu takový tip na dárek.

Dlouho jsem zase nic nenapsal. Stále nebyl ten správný moment a ten přišel teď. Přesně na konci léta. A že to bylo období, které jsem si náležitě užíval, tak tu mám hned několik zážitků ke sdílení. 

Je to už dlouhý čas, kdy jsem napsal svůj poslední článek. Přišla epidemie covidu, do toho moje zranění. Spousta času, kterou jsem mohl více strávit s rodinou a také přemýšlením o tom, co je to život, co tu dělám, co žiju, co chci v životě dosáhnou a po sobě zanechat.

Delší čas jsem si říkal, že by to chtělo napsat po dlouhé době nějaký zajímavý článek, příběh ze života, který má trošku “sílu”. Říkal jsem si, neřeš to, ono to přijde, život ti dá téma, které bude dobré nasdílet. Přišlo. I když jsem si to představoval poněkud jinak…

Nedaří se? Není třeba zoufat, že se něco neubírá  úplně tím nejlepším směrem. To tak v životě je. Hlavní je se z toho “neposrat” a být v souladu s tím, co v životě chci, se svojí vizí.

Možná si často v životě říkáte, že nemám čas, že nestíhám, stále se někam honím, jsem z toho unavený. Ano, toto je dnešní doba a uspěchaný svět. Nemáme čas se chvíli zastavit, užívat si radosti z žití.

Asi každý z nás zažil v životě situaci, kdy se necítí dobře. Je nesvůj. Nějak se mu nedaří a jeho počínání ho nenaplňuje, nebaví a nedává smysl. I já v životě mám tyto období, kdy to prostě není úplně ono, zmítám se ve vlastních myšlenkách a ne a ne se jich zbavit.

Dlouho jsem nic nenapsal. Nu což. I tak to v našich životech chodí. Ne všechny závazky dodržujeme. Pravda, pro toho, kdo má jako svůj největší talent Zodpovědnost, to nezní moc přívětivě. Ale tak to prostě je. Začalo léto a já nemám zatím tolik energie sázet sem spoustu mouder.

Asi jste v životě zažili okamžiky, kdy jste si řekli, že už by bylo dobré se do toho pustit. Dospěli jste do stavu, kdy cítíte, že je potřeba něco udělat, ale hledáte energii pro to začít. Nebo jste ji našli, ale za pár dní jste to vzdali. Usoudili jste, že na to nemáte...

Zajímavý nadpis, co myslíte? Možná teď odtajním jedno malé tajemství, jak se změnit či posunout v lepšího člověka. Nu usuďte sami. Mohla by to být pro vás hračka!

Při prvním sezení se svým duchovním rádcem, SIDem, jsem dostal takový zajímavý domácí úkol. Zněl jednoduše. Běž za svým otcem a řekni mu: “Tati, děkuji ti za život.” Kašli na to, co ti na to řekne, jakou budou reakce. Prostě běž a udělej to. Ukázalo se ale, že to zase tak jednoduchý úkol není…

Schválně. Zavřete oči a představte si, že jste se svým tátou a říkáte mu, že mu děkujete za život…. Zvláštní..?

Je poněkud zvláštní okamžik. Je noc a já tu popíjím pivko k 6. výročí vzniku naší firmy. Diskutuji s kolegy o všem možném a tu jeden kolega mi vrací knihu, kterou jsem zapůjčil před časem dnes už bývalému kolegovi. A to celé se rozproudilo ve velice zajímavé sdílení, které mám chuť okomentovat a popsat.

Jeden z prvních kroků v rámci mého životního “probuzení” bylo, že jsem začal více číst. Knížky, které mě inspirovaly a někam nasměrovaly. A k těm prvním patří knihy jednoho francouzského autora, kterého jsem si velmi oblíbil. Jmenuje se Laurent Gounelle.

Téma pro dnešní článek mě napadlo dnes při procházce po okolí svého rodného města. Žiju v něm od svého narození a mám jej rád. Na jednu stranu je tu vše, co pro přežití v moderním světě potřebujete, a co tu není, tak k tomu odtud není daleko. Pokud toužíte po velkoměstě, tak do Brna je to opravdu kousek, pokud po přírodě, tak jestli vám nestačí ta naše, tak na takovou Pálavu to není daleko. Židlochovice, tak se mé město jmenuje.

Někdy si říkám, že jsme v naší firmě tak trošku blázni. Dříči, snílci, kteří jedou na jakési pozitivní vlně. Jedním z okamžiků, kdy tu pozitivní energii z týmu cítím nejvíce, bývá výjezdní porada. Ta, která se uskutečnila 9-10. dubna 2019 byla tak trošku zvláštní.

Kdo mě zná, ví, že jsem takový aktivní. Miluji svoji rodinu, svoje město, svoji práci, svoje koníčky a vše tak různě mezi sebou spojuji a hraji si s tím. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, že to je přesně to, proč jsem na tomto světě. Vize, která se mi vyjevila v dubnu 2016 v lese zní jasně: “Chci spojovat lidi a rozdávat při tom radost pro lepší svět.”

Jeden z mých příběhů se odehrál v září roku 2017. Již nějaký ten rok jsme pořádali u nás v Židlochovicích hody. Jelikož jsem místní patriot, starosta pořádajícího Sokola Židlochovice a kapelník dechové hudby Blučiňáci, tak je z toho jasné, že tato akce, spojující všechny moje koníčky, přátele či sousedy je něco, na co se těším a do čeho dávám během roku asi nejvíc energie. A právě hody roku 2017 to potvrdily dokonale.

Jedna ze zábav chlapů je se navzájem hecovat, sázet, vzájemně burcovat. Tak nějak to přirozeně patří k našemu mužství. Mezi chlapi to funguje naprosto přirozeně a pomáhá nám to být silnějšími a lepšími. Myslím, že je to hlavně chlapským egem, na které někdo lehce poťuká a vás to vyburcuje k čemukoliv. Naproti tomu u žen to nefunguje téměř vůbec. Nebyl bych to já, kdybych si to nezkusil na vlastní kůži. Pár pokusů vyhecovat k něčemu svou milovanou ženu se tak logicky minulo účinkem.

Loňský rok 2018 byl pro takové chlapské výzvy velice bohatý. Začalo to hned v lednu, kdy jsme se v práci potkali se Standou. Mezi námi to hecování funguje asi nejvíce, už jsme se vyburcovali navzájem k ledasčemu. To, že si po vánocích stoupnete na váhu a zjistíte, že už to číslo je fakt veliké, tak to zažila asi většina z nás. Občas to vede i k rozhodnutí, že od nového roku nějak začnete s hubnutím. A to se stalo Standovi, trojciferné číslo na váze ho dost vyděsilo. A hned po vánocích přišel do práce s osobní výzvou, že do svých narozenin, které má těsně před vánoci, shodí 10 kg, tedy dostane váhu na maximálních 90 kg. A inspirován jedním bývalým kolegou k tomu zároveň dodal, že pokud to nesplní, tak pošle 10000 Kč na charitu...

Jsou to tak 3 roky, kdy jsem více přemýšlel, jak si svůj život udělat radostnější. Člověk se tak nějak plácá životem a říká si, že jako dítě se přece mnohem více usmíval, užíval si život, radoval se.

V té době jsem se poznal se SIDem, svým koučem. Ten mě naťukl a odkryl pro můj život zcela klíčovou myšlenku. Co do světa dáváš, to dostaneš. Je to vlastně zákon akce a reakce. Od té doby jsem se na to zaměřil a funguje to opravdu všude okolo nás. A protože jsem v té době cítil, že mi v životě chybí radost, tak mi to otevřelo cestu, co s tím udělat.

Co jsem se v té době také naučil a dodneška se podle toho řídím a chovám, že pokud chcete něco v životě změnit, tak začněte hned! A pomaličku a pravidelně...

Cítíš se v životě bez energie? Chybí ti šťáva? Hledáš odpovědi na nejpodstatnější otázky svého života? Vydej se na Cestu vlka. Je to úžasná a přitom zcela přirozená forma, jak se nabít, pochopit sám sebe a posunout někam dál. Můžu vřele doporučit.

Je zima roku 2019. Takové šedé období v mém životě. Okolo mě se děje spousta věcí a změn a já jen přihlížím a přemýšlím, jak se k nim postavit, uchopit je. Asi nejvíc je jich v mé milované firmě. Odchází od nás dlouholetý kolega a hlavně kamarád Standa, s kterým pracuji nepřetržitě od roku 2007, odchází týmlídr Michal, Tomáš ad. Můj tým investor připojil do druhé firmy a vše se to událo v takovém fofru a kalupu, že jsem nestačil ani polknout a jen se babral v přehršli provozních záležitostí, které s tím souvisely. A do toho se rozhodla to zabalit naše Kačka, srdce celé firmy. Na nostalgii a slzy není čas, vše to sviští neřízeně dál. Je mi jasné, že je potřeba to přijmout a jít dál, ale pořád je to takové bez energie, bez elánu. Přežívám jen díky pravidelnému meditačnímu cvičení a chvílích, kdy se snažím totálně vypnout. Jen jich není stále nějak moc a cítím, že to nestačí.

A náhle, v tomto šeru, píše Krišot, spolužák z výšky, který již léta pomáhá lidem s jejich rozvojem a se kterým jsem se ke konci loňského roku setkal při společném tvoření. Nechceš přijet na Cestu vlka? Termín mám neuvěřitelně volný, nabídka lákavá, neváhám, něco mi říká, tam musíš hochu vyrazit...